Křesťanská církev Cesta života

Jen tobě – a ne nám – patří sláva!

Rok rychle utekl a Michal Vaněk, dodržujíce svůj loňský slib, nás opět pozval na brněnskou konferenci Slova života - sloužit ve chvále.

Několik posledních zkoušek jsme opravdu pilně cvičili. Dokola opakovali s Perlou sóla na elektrickou kytaru. Já, Iva, Kája, Zuzka (i v pokročilém stádiu těhotenství vytrvale docházela na všechny zkoušky) a Martin pilovali hlasy. Ždímali z náhradního bubeníka Dejva všechno, co hluboko v něm dřímalo. Martin dohlížel během basování na rytmickou sekci – přechody, dodržování rytmu a přesné začátky. Ketka si přezkoušela již dávno zažitá sólíčka na flétnu.

A už zítra ráno v devět od církve jedeme...

Zuzka nakonec nepojede. Necítí se dobře ve vydýchaném prostředí a po loňských zkušenostech nečekáme, že by kino Scala bylo tentokrát nějak výrazně lépe vyvětráno. Ale není divu. Tolik lidí a shromáždění jsou už od rána. Je nám to líto, protože Zuzčin hlas bude významně chybět, ale chápeme, že zdraví budoucí maminky je přednější.
Přichází SMS, že manželce basáka není dobře. Modlíme se, aby byla uzdravena a mohla s námi jet. Prosíme i za zítřek, aby všechno dobře proběhlo, aby se každý z nás cítil na brněnském pódiu jako doma.

Sobota 14.11.2009

Vašík přistavil církevní auto ke vchodu do církve. Všichni nosíme věci z připravené kopice a nakládáme - kytary a náhradní kytary, basu a náhradní basu, něco z bicích, stojánky, stoličku a kombo.



„Měla jsi zase nějaký prorocký sen jako minule?“ ptá se mě se smíchem Ketka.
„Ne, tentokrát ne. A doufám, že playlisty opravdu dorazily.“
„Stejně tu není Zuzka. Kdo by nám to psychologicky vysvětlil?“ konstatuje Kája.





Nasedáme. Kluci si sedají úplně dopředu, holky úplně dozadu, a já s Kájou pěkně doprostřed.
Máme přehled co se děje vepředu i co se děje vzadu a fungujeme jako spojka, protože přední a zadní sekce se neslyší.
Jedeme po Rudolfovské a blížíme se k Vrátu. „To bílý je Perla,“ ukazuje Kája. „...a to se nechci nějak dotknout její národnosti,“ dovysvětluje. Vašík přibržďuje u postavy choulící se ve sněhově bílé zimní bundě.
„Kočujéééme,“ láká Kája Perlu dovnitř.
Tak a už jsme všichni. Teda kromě Ivy, která jela s manželem už někdy brzy ráno.
Modlíme se společně za cestu tam i zpět a za úspěšnou službu.

„Máme zimní výbavu?“ ptá se někdo hned na začátku cesty.
„Jo jo, Danča má zimní bundu,“ ujišťuji, že jsme rozhodně vybavení.
„Řízky! Kdo chce řízky?“ křičí Martin a už vytahuje jeden kus za druhým. S nikým nevyjednává. Nekompromisně posílá další a další, dokud nemá každý svůj kus. Danča si tedy pěkně užila než usmažila tolik svačin. Skoro všichni svačinu prozatím uklízejí. Kromě Martina. Ale u něho už jsme zvyklí, že když nemluví, jí. Když nejí, něco vyvádí...a mluví. :)



„A Dančo vyndej tu kolekci...“ vyzývá Martin s plnou pusou manželku a rychle se otáčí zpět, aby se mu neudělalo špatně. A tak teď pro změnu kolují autem Vánoce. Pak to byly Bonpary, čokoláda a nevím co ještě. Stále nechápu, i když už jsem to viděla tolikrát na vlastní oči, kolik se do Martina vejde za tak krátkou chvíli. Kam to skladuje? A jak to, že to na něm nikde není vidět?

„A co tréma? Je?“ ptá se řidič Vašík.
Vesměs se zatím všichni cítí v klidu, ale očekávají, že to přijde spíš až na místě.
„Taková ta zdravá tréma je OK...Kdo je bez trémy ať první hodí kytarou,“ vysvětluje Kája. :)
Jsme těsně za Třeboní, když tu (po mnoha vtípcích) se náhle Martin ozývá: „Bolí mě bříško.“
„Co to znamená pro nás ostatní?“ ptám se trochu neklidně. Martin se totiž mnohokrát otočil k nám dozadu, což mu viditelně nedělalo dobře.
„Bude zase Landův muzikál? Kvaska II?“ ptá se Kája.
Martin párkrát zakoulí očima a... už je zase v pohodě a pokračuje v bavení celého auta.
Danča je poněkud překvapená z toho, co se během cesty děje. „Já tě varoval,“ směje se Kája.
My už totiž podobné cestování zažili, nic nového pod sluncem. :))) Ale ti, co s námi v autě jedou poprvé, si musí nejprve zvyknout na náš způsob cestovní zábavy.
Utíká nám to neuvěřitelně rychle. Probrali jsme rybaření i lov (v němž se Dejv vyzná, protože právě tohle téma studuje).
Martin se na to konto pokouší ulovit Vašíka. „Hodim mu přes hlavu svetr, a pak je to na tobě,“ říká Dejvovi.
Už mě ze smíchu bolí celé tělo. Naštěstí jsme na místě. (La) Scala už čeká.

Procházíme (ověšení nástrojema) známými místy. Odkládáme všechno do „zázemí“ a jdeme do sálu okouknout, jak se konference vyvíjí.
Nic se tu nezměnilo. Stejný sál, stejné zázemí, stejný těžký vydýchaný vzduch a...(jsem v šoku) stejné kázání jako vloni. Copak si Carl-Gustaf Severin nepamatuje o čem kázal před rokem? Snad už není jedním z těch kazatelů, kteří mají jedno jediné kázání a pak s ním po léta jezdí po všech sborech? Carl? Nemůžu tomu uvěřit.
Ó jak jsem se mýlila. Někdo nám posléze řekl, že Carl na začátku vysvětlil, že to běžně nedělá, ale že tentokrát musí kázat to samé co minulý rok. Ufff, omlouvám se Carle.



Po shromáždění čekáme až se sál vylidní a budeme moct na pódium. Jsou tu naši staří známí zvukaři.
„...a děkujeme za všechno, co jsme si minule mohli odvézt,“ dělá Kája vtípky.
A zvukař Maťo se nenechává zahanbit, a že prý v pořádku, ale před odjezdem by rádi viděli naše tašky. :)))













Začínáme zvučit. Nejdřív hromadný výjev...
„A teraz sólové hlasy...“
Začíná Kája, ale ten je OK. Tomu to jde samo.
Ani nestíhám zaprotestovat a už taky zpívám do mikrofonu sama. SAMA! Ó, Zuzi, jak teď vzpomínám na tvé loňské odvážné „Prší, prší, jen se leje“, hrdlo se mi neúprosně stahuje a třesu se trémou. Nesnáším sólové zpívání. Jako laň dychtí po živé vodě, tak dychtí oko mé po okamžiku, kdy zvukař konečně zvedne ruku a řekne ta spásná slova: „To mi stačí...další.“
Iva zní úžasně. Taky se jí moc nechtělo zpívat sólově, ale jen začala, její samet se příjemně rozlehl sálem.
Když dozvučili i Martina, pochválil nás zvukař: „Mátě pekné hlasy.“
Mě to rozhodně potěšilo.

Lidi se pomalu trousí do sálu. Jsou zřejmě spokojeně naobědvaní, pauza před začátkem dalšího shromáždění byla totiž dostatečně dlouhá i na posezení v restauraci (jak jsme se dozvěděli od budějicko-krumlovských přátel).



Začínáme s první chválou. Všechno je v pořádku. Zvuk je úžasný. Všichni se cítíme poměrně v klidu... není důvod nepodat ten nejlepší výkon. Jenže už během první půlky písně zjišťuji, že nějak nemám pod kontrolou hlas. Možná se málo nadechuju a zvuk se nemá po čem nést? Jenže čím víc se nadechuju, tím je to horší. Po chvále piju vodu jako duha. Na pódiu je totiž nezdravě suchý vzduch. Jedinou záchranou je malý ventilátor na Kájově kombu, který alespoň trochu víří vydýchaný horký vzduch.



Přichází Per Åke. Usmívá se na nás od ucha k uchu. Vypadá to, že si nás trochu vybavuje z minulého roku. V duchu konference „pojďme zatleskat“ si žádá potlesk sálu pro „naše přátele“ a ukazuje na nás. Chce se mi schovat za stojanem s písněmi (vím, jsem naivní, když si myslím, že za ním nebudu vidět. :)) Zasouvám mikrofon do stojanu a všichni rychle prcháme z pódia.
Asi jsme „textařům“ zamotali hlavy, když jsme občas přehazovali pořadí písní...jenže když stojíš na pódiu a koukáš na chválu připravenou podle playlistu a atmosféra, kazatel a Pán si žádají něco vynechat a hrát až tu další... Promiňte textaři, ale je lepší poslouchat Boha než lidi. :)) No, je to tak.

Chvála se přerušuje a přichází oznámení. Promítá se i doprovodné foto na plátně za náma. „Hele, to je Vláďa Kocman,“ šťouchá do mě Kája. A opravdu. Ten cizí kazatel na obrázku vypadá úplně jako on. A navíc má službu uzdravování. No, je tohle náhoda? :)))
Pokračujeme ve chvále.

Ketce to dneska hraje úplně samo. Občas slyším (místo té skutečné, příčné) zobcovou flétnu stejně jako od Perly chvílemi zaznívají (místo el. kytary) housle. Je to zvláštní, co tohle prostředí dělá se zvukem. Ivě to zpívá jako nikdy. A hle...Martinova basa je slyšet. Pulzuje nám z komba za zády. Dejv (hraje s námi doslova jen pár pátků – respektive čtvrtků) se za tu krátkou chvíli úžasně zlepšil. Není vyloučeno, že příště, až bude Petr kázat o tom jak se vstupuje do služby, bude říkat: „Víte, tenhle člověk začínal u zvukaření... a teď? Teď je tady na pódiu, slouží ve chvále...“ a zmíní (místo „starého pardála“ Martina) právě Dejvovo jméno. :))
Káju občas málo slyším, ale doufám, že ven jeho hlas proniká. Rozhodně se zdá, že má celý náš tým pod kontrolou. Cítíme se tu skoro jako na našem domácím pódiu. (Přesně za to jsme se modlili. Díky Pánu za tu milost.)





Při písni „Srdce své ti dávám“ si připadám opravdu jako doma... z první řady se totiž ozývá hlasitý zpěv kazatelů (doma to bývá jeden kazatel plus další přístojící z první řady).
Znají tuhle píseň v angličtině a zplna hrdla nás podporují. Chvíli jsem si myslela, že Carlovi předčasně zapnuli klopový mikrofon (on ale v tu chvíli žádný neměl – inu hlas vycvičený z hlásání evangelia masám). :))) Je to úžasné, podporující a povzbuzující, když nezpíváte pro mlčenlivý sál. Když přichází Carl na pódium, zpomalujeme a ukončujeme píseň.
„Dysis máááááj dyzáááájr (This is my desire)...“ začne Carl zvučně zpívat a propaluje mě pohledem.
Co to je? (Najednou mi to vůbec nepálí.) Rychle, mysli, co to je...aha to je to samý... Kája nemá Carla v odposlechu a neslyší co zpívá, tak začínám zpívat já. (Nechápu, kde se ve mně vzala ta odvaha. :)) A už je to dobrý, Kája se okamžitě přidává a Carl se opět zplna hrdla rozezpívá a tanečním krokem se blíží ke kazatelně.
Tak tohle jsme poněkud nečekali. Ano, známe Carla, že si na nás na konci shromáždění jistě něco vymyslí, ale už teď? :)))
Carl má kázání opět plné humoru. Jak jinak.

Máme jako chválící tým zajištěna místa v sále, v předposlední řadě, ale téměř jsme je nevyužili. Jsme tak vysušení horkem, že se musíme jít aspoň chvíli nadýchat čerstvějšího vzduchu a doplnit tekutiny v našem zázemí. Už během Micaelova kázání jsme s Kájou objevili prázdnou kinolóži. Sedli jsme si v ní na schod a poslouchali.



Když kázal Carl, už jsme tam seděli i s Dejvem a Martinem.
Ústřední téma (dá se říct celé konference) je: „Nemůžeš změnit celý svět, ale můžeš změnit celý svět pro jednoho člověka.“
Zdá se, že brzy půjdeme zpátky na pódium. Kája to už vycítil a je jako na trní. :)
A je to tu.



Je milé slyšet, jak s námi Carl (sice ne slovy, ale) zpívá i ryze (jiho)českou chválu.
Je to podobné jako vloni, čím déle hrajeme, tím více se sál připojuje. Při poslední písni už skotačí snad každý.
Písní minulé konference byla „Blessed be the name – Požehnaný je můj Pán“, tentokrát to byla „Jen Tobě“.
Carl plácá Káju po rameni v pravidelném rytmu. Zajišťuje si tak, že Kája nezpomalí a bude udržovat rytmus s ním.
Káju během chvály pobolívají záda z těžké kytary (je to celkem náročné pro nás všechny). Ale po téhle poslední chvále, co na něho Carl rytmicky vzkládá ruce, bolest odchází. Byla to Boží moc? Nebo masáž? :))) Možná obojí. Carlova ruka dopadá na Kájovo rameno takovou razancí, že se trochu bojím, aby mu nevypadla kytara z ruky.

Cítím ho, jak tančí za našimi zády a jsem trochu nervózní. Zapomínám co mám vlastně zpívat. Místo druhého hlasu nepochopitelně stoupám do nehorázných výšin hlasu prvního a nemohu se z něj dostat. Přesně tohle se mi stalo minulý rok. Ach, Carle, co to s námi vyvádíš? :))))
Sál je teď tak nabuzený, že snad nebudeme moct skončit. Přichází Michal Vaněk a oficiálně ukončuje dnešní konferenční den pozvánkou na zítřejší kázání v pražské Betlémské kapli.



„Si prvý bubeník, ktorého som kdy v živote vidiel při hraní stať,“ říká Maťo Dejvovi, když jsme skončili. Ano tuto kuriozitu je skutečně možno vidět jen v jihočeských končinách. Dejv je totiž zřejmě jediný svého druhu. (Budeme si ho muset hýčkat. :)))
Balíme a chystáme se na cestu zpět. Paní uklízečka nás popohání. (Připomíná mi to školní léta, kdy jsme měli k paním uklízečkám veliký, veliký respekt...a tak rychle mizíme, než dostaneme koštětem. :))

Vycházíme před Scalu - opět ověšení nástroji. U auta nás ještě zdraví staří brněnští přátelé, kterým jsou České Budějovice velmi blízké. Děkují nám jako mnozí ostatní za službu chvály.
Víte, je milé a povzbuzující slyšet všechna ta pochvalná slova od kazatelů i návštěvníků, snažili jsme se posloužit jak nejlépe to šlo a chceme v tom pokračovat. Ale přesto nemůžu popřít, že téměř nikdo z nás není „školený“ a spoléháme se opravdu na Pána, že nám pokaždé pomůže. Že plně rozlije svou milost, abychom mohli plout na stejné vlně jako On a jako kazatel... a to když se podaří, pak už není tolik překvapivé, že se spolu s celým sálem dotkneme třetího nebe. Ano, jsme vděční, že se lidem chvála líbila, a určitě jsme svým dílem přispěli i my. Osobně si ale myslím, že jsme naší službou jen napomohli lidem dotýkat se samotného Boha, a to s člověkem nutně musí zahýbat. (Ač jsem si plně vědoma toho, jak silným a emocionálním nástrojem hudba je, lidé možná některé vnitřní prožitky mylně přisuzují chvále. Je to podobné jako s kazatelem – může být geniální mluvčí a lidí se to dotýká...ale tu změnu uvnitř, ten dotyk nebe, nedělá obratnost jazyka, ale Slovo, které zapustí kořeny. A čí slovo to je? Kazatelovo?) Můžu jen souhlasit s písní konference, že: „Jen Tobě – a nééé nám – patří sláva!“ A nám je velikou ctí, když můžeme Jeho oslavit.

Brzdíme brněnskou šalinu, tak urychlujeme loučení, musíme bleskově naskákat do auta a zmizet.
Po cestě rozebíráme co se nám povedlo, co mohlo být lepší... vesměs máme velmi příjemný pocit z dobře odvedené práce.
Martinovi se ohromně zalíbilo tleskání a tak vyzývá k potlesku tu pro bubeníka, tu pro řidiče... každou chvíli někomu. :))
„Stavíme se na večeři u meka?“
„Stavíme.“
Za chvíli parkujeme před rychlým americkým občerstvením. A hele, oni tu jsou skoro všichni, kdo byli (z jihu Čech) na konferenci. Objednáváme si jídlo a přisedáváme k ostatním. Stejně tak, jako byli veselí v sále, jsou rozesmátí i teď. Budíme pozornost svou hlasitou přítomností. Někteří z nás ještě více. :))



Tak jo, je čas se zvednout. Máme před sebou ještě dlouhou cestu. Loučíme se s ostatními posádkami osobních aut. Odvádíme si bubeníka, kterého nám chtěli vzít do jiného auta a jedeme.
Martin pravidelně kontroluje celou posádku auta. Nejprve tím, že rozsvítí celé auto. Když mu to manželka rázně zatrhne, už světlem jen poblikává a hlasitě vyzývá, abychom hlásili jeden po druhém, jestli jsme vzhůru.
Je to téměř zázrak, že děvčata vzadu přesto všechno dokážou pospávat. :)))
Určitě je musím ze spánku vytrhovat svým smíchem, protože kluci stále něco vymýšlejí.
Tak... a už jsme dostali i Vašíka. Tento poměrně zdrženlivý, usměvavý a celkem klidný chlapík se pomalu připojuje k tomuhle veselému „zlobení“... teď dokonce sám inicializuje fanouškovské skandování, kterým se posléze chlapci vytrvale baví další půlhodinu. Skandování doplňují „vlnou“, která začíná u Vašíka (chtě-nechtě musí pustit volant), zvedá ruce a naráží do střechy auta. Pokračuje Martin, pak Dejv a končí v druhé řadě u Káji.
Čtyři po sobě jdoucí rány do stropu rozhodně ticha (pro klidný spánek děvčat) nepřidají.

Několikrát během cesty tam i zpět mi proběhlo hlavou, pod jakou ochranou musíme být, když Vašík stále zůstává na silnici, přes všechny ty akce, které Martin (sedící vedle něho) pořádá. Už chápu ta upozornění v autobusech: „Nemluvte za jízdy z řidičem!“
Tady by muselo být ještě připsáno: „Neházejte nic po řidiči. Nezakrývejte mu výhled žádnou textilií. Nesahejte mu na volant, řadící páku a nezahazujte mu odpadky pod pedál brzdy. A nenuťte řidiče zapojovat se do vlny.“

Jsem unavená, ale spát se tu vážně nedá a navíc by mi to bylo líto. Baví mě, když takhle společně táhneme nocí. :))
Jedeme celkem plynule a rychle. Doháníme Fandu, který od meka odjížděl jako první s minimálně čtvrthodinovým náskokem. Jedeme těsně za ním. A to hodnou chvíli. Neznervózňujeme ho? Ne, je to OK, když ho předjíždíme, usmívá se a mává nám.

Už jsme kousek od Budějovic. Blíží se Vráto, kde jsme ráno nabírali posledního spolujezdce (nyní auto opouští logicky jako první).
„Perlička! Perlička! Vystupůůůůjéééé Pééérlíííčkáááá!“ Skandují 4 mužské hlasy, když Perla vystupuje a Vašík to ještě podtrhuje troubením na klakson. No...příjemnou noc, Vráto. :)))

Blížíme se ke konci cesty. Vašík zastavuje u dveří církve. Nemám sílu se zvednout a jít pomáhat. Ale není tam až tolik věcí, tak to kluci určitě zvládnou vyložit sami. Zůstávám v autě a povídáme si s Dančou. Kluci to mají raz-dva hotovo a už se jen čeká, až si rodiče vyzvednou Ketku.
Vašík (musí rozvést všechny spolujezdce) nám zastavil u baráku a my se ztěžka suneme ven.
„Ahóóój,“ loučíme se pološeptem. Pomalu stoupáme do schodů. Díky Bohu za bydlení v prvním patře. :))
Plní dojmu a pořádně unavení se chystáme do postýlky. Ještě se musím opravdu hodně napít, cítím se strašně vysušená z toho brněnskýho sálu.
Děkujeme Pánu za to, že s námi dnes byl, za milost, kterou nás zahrnul, za všechno, co pro nás celý den dělal. Usnula jsem téměř okamžitě po „amééén“.
Byl to náročný, ale úžasný den.
Radost. Pocit vnitřního naplnění... to mi dává ujištění, že jsem na svém místě ve službě v Kristově těle.

- zdes -

Více o konferenci čtěte v článku Petry Egnerové Konference Obnovení 2009 Brno

Novinky

2020-11-25
ADVENTNÍ VĚNEČKOVÁNÍ 2020

Krok za krokem jak na to...

2020-05-04

2020-03-05

2019-08-10

2019-09-28

2019-04-24

2019-04-10
Zveme Vás na setkání se švédským kazatelem ve středu 10. dubna v 18.30 hodin.

2017-04-02

2015-04-01


Modlitební síť pro jižní Čechy byla v tuto neděli 24. června 2012 odstartována.

2011-01-03
Krátké shrnutí toho, jak nahrávání probíhalo si můžete přečíst zde >>

2010-12-19

Aktuální nahrávka "Tys naučil mé srdce bít" je zdarma k dispozici zde >>

2010-11-01
Chcete mít rychlý a aktuální přehled o dění v Cestě života? Sledujte nás na Twitteru pod jménem @cestazivota anebo přímo tady >>

2010-10-17
Kdy jsou setkání mládeže? Do jaké věkové kategorie patří váš dospívající potomek?
Více zde >>

2013-04-19
Evangelizace
Co nového v evangelizačním týmu?
Jaké jsou plány?
Více zde >>

2008-09-18
Zpěvník s aktuálními texty
zde 1. část
zde 2. část
zde 3. část
zde 4. část.



Milost & Pravda

Zde je k dispozici ke stažení, nejnovější číslo měsíčníku
Milost & Pravda




duben 2019
PDF 5,0 MB

 

© 2007-2008 Cesta života, Design a systém © 2007-2008 Inspiration
Publikování nebo další šíření obsahu nebo jakýchkoliv jeho částí je bez písemného souhlasu vlastníků práv zakázáno.