Křesťanská církev Cesta života

Velikonoční slavnost - pátek 10. 4. 2009 - Ztišení

Na těchto jihočeských setkáních si pokaždé užívám tu pestrost. Potkávám se s lidmi, které nevidím každou neděli. Na pódiu nejsou stále stejné tváře. Atmosféra v sále je také trochu jiná...

Lidé pomalu přicházejí.


Na pódiu se pilně zkouší.


Několik zvukařů pobíhá kolem mixu a aparatury.


Světla míří tam, kam mají.


Výzdoba (včera čerstvě vyrobená) je na svém místě a v kuchyňce je frmol...příprava na zítřejší občerstvení.

Ke kazatelně přichází Petr. Naklání se ke chválící skupině a s lehkým pokývnutím hlavy šeptá: „Začneme.“ Povzbuzuje nás k očekávání nových věcí.
Tato slavnost už je nějakým rokem dobrou tradicí jihočeské církve Cesta života, ale její „náplň“ bychom rozhodně měli přijímat netradičně, nově.

Krumlovská chvála si „bere slovo“.
Kdo nikdy nestál na pódiu ve službě chvály, jen těžko může pochopit mou upřímnou vděčnost, že se s námi krumlovští o tuto službu každoročně dělí.
Je to nejen občerstvující (nechat si sloužit druhými), ale je to i obohacující zážitek (jiná místní církev - jiná chvála). Mým snem je, aby se i kytaristka a zpěvačka z prachatické chvály mohla podílet na této službě společně s námi. To teprve bude pestrost ve službě chvály. :-)



Uvědomuji si, že se cítím mnohem volněji. Když sloužím ve chvále (a dělám to ráda), chtě-nechtě musím mít pod kontrolou několik faktorů (soustředit se na vedoucího chvály a celý tým, mít pod kontrolou svůj hlas, být ve střehu, jestli už kazatel nepřichází...a to vše podřídit srdci a vanutí Ducha, aby chvála skutečně mohla proudit a vzít s sebou všechny před Boží trůn). Teď tu stojím jako ostatní a „jen“ chválím. Nemusím se příliš soustředit, protože chváliči na pódiu nás vedou a já se jich můžu (pomyslně) chytit za ruku.



Společně chválíme, uctíváme, vzýváme našeho Pána. Máme v ústech novou píseň (nejen v tom biblickém smyslu, ale i ve skutečnosti). Někdo skáče, někdo sedí, jiní tančí nebo jen stojí před Boží tváří s rukou vztaženou k nebi.



Přichází Petr a vítá našeho Pána mezi námi.


Krátce z Petrova kázání...
Tato (třídenní) oslava by se měla nést v duchu velkého zavlažení a občerstvení.
Ale v tomto směru to záleží i na nás. Bůh je svatý. Jestli chceme jít po Jeho cestě, musíme se vzdát hříchu.
Jsme křesťané, kteří přicházejí k Bohu jen tak laxně a své okolí spíše využívají pro svůj prospěch?
Nebo se ptáme: „Bože, co je Tvá vůle?“ a vyznáváme: „Zříkám se svých cest pro tu Tvou.“

Máme slavnost.
Neslavíme Velkou noc (jako Židé).
Neslavíme svátky jara (jako pohané).
Slavíme zrození evangelia. A to si připomínáme každý rok. Proč?



Ta moc stále tepe a mění životy, mluví, žije. Neexistuje až tak moc věcí, které by přežily tolik let. Je jen přirozené, že tak důležitou věc slavíme.

Kdybychom skutečně věděli co evangelium je, vypadal by náš život úplně jinak. Budeme vymítat, uzdravovat... a to v takové míře moci, v jaké moci evangelium pracovat má.
Kdybychom opravdu věděli co je to plnost evangelia, nebudeme žít tak, jak žijeme.



To je evangelium. Ta plně nevinná bytost žila celý život svatě. On nikdy nezakusil hřích (i když jím byl obklopen). A když přišla pravá chvíle, kdy podstoupil tu trýzeň a ponížení...byly na Něj vloženy naše hříchy.
Tam na tom místě jsme skrze moc evangelia vrostli do Krista >>> to my tam zničili Jeho krásu. To naše zkaženost Ho zabila...
To naše hříchy Ho prostoupily, jako když do nádherné, čisté vody nakapeš jed!



Ale...
Vzkříšením se to vše mění. Potřebuješ uchopit tu moc evangelia, zkontaktovat se s ní... vše se změní!

Neexistuje vznešenější zpráva, dokonalejší zvěst, lepší filozofie... než evangelium.
Zrození evangelia, to byla dřina pro jednoho člověka a my všichni ostatní tím získali.
Evangelium je moc.
Když dáš prsty do elektriky – škubne to s tebou. Když se setkáš s mocí evangelia – vypukneš v radost. To je přirozená věc.

Jestli má přijít probuzení, musí být církev osvícená pravdou evangelia. Pak bude jeho moc proudit.
Neslavme se starým kvasem té staré tradice. Ale s novým pomazáním. Nově. Odložme svou zastaralou formu! Slavme nově. Duch vane jak chce, není uzavřený v tradici ani v žádné formě.
Nezavírejme Boha do speciálních minutek modliteb. Žijme s Ním. Prostě s Ním žijme.

Jak slavit?

Vezměme si čas. „Bože, chci Tě poznat nově.“ Přistupme k Němu nově a prosme Ho, aby i On přistoupil nově k nám. Neslavme s kvasem hříchu, pokrytectví, zloby...



Nepřijímejme to jako něco normálního. Boží milost nadarmo braná nebude jednat v našem životě. To bývá důkaz toho, že jsme mimo. Nic většího, mocnějšího a vzácnějšího nám dáno nebude. Neprožíváš to? Pak jsi to ještě neuchopil. A v konečném důsledku ti může být vzato i to, co sis mylně myslel, že máš.

Dnes je pátek. V pátek se Svatý začal stávat hříchem.
Dnes je to pro nás čas posvěcení >>> ztišení >>> vyznejme Pánu všechny své hříchy, abychom mohli přijmout odpuštění.



Bůh chce, aby hřích (mezi námi a Jím) šel z cesty. Bůh se před námi neschovává, to hřích nás od Něho odděluje.



Beránkova krev má moc smývat vinu, ochránit před mocí padlých andělů.
(Celé páteční kázání si můžete poslechnout v sekci kázání)

Wow. Když Petr domluvil, musela jsem sama sobě přiznat, že jsem skutečnou moc evangelia nedocenila. Ano, znám ten verš velmi dobře. Chápu ho. Ale... Jestli si dnes z kázání něco odnáším, tak to, že „Evangelium je moc“. Kdož máš srdce a mysl k chápaní, chápej – hlavou to nejde. Vážně ne.



Chvála opět nastupuje na pódium a citlivě proudí hudbou, abychom se mohli my ostatní (na Petrovu výzvu) vyznávat ze svých vin a očistit se pro další dny Velikonoční slavnosti. Kdo má potřebu se vyznat před svědkem, přichází dopředu k Petrovi a modlí se s ním. Necháváme se očistit svatým Pánem a pak celé shromáždění společně zpívá...

„Svatý. Svatý je Bůh všemohoucí. Svatý. Svatý – náš Pán jméno má...“

Více foto můžete vidět zde>>>

-zdes-