Křesťanská církev Cesta života

Jihočeský večer chval 13.2.2010

Když nás poprvé Pavla poprosila, jestli bychom jí pomohli s jihočeským setkáním, téměř jsme netušili, co to bude obnášet.
Postupně se naše představa vyjasňovala...až jsme získali přiměřený obrázek. Přesto... jak bude vypadat a probíhat společný večer chval, pro nás bylo stále tajemstvím.

Připravili jsme si nástroje, zvuk..., tak, jak to děláme vždycky před shromážděním... a vyčkávali na začátek. Potěšilo nás, když se ve dveřích objevil Dejv. Se zvukařem to bude mnohem lepší.

Blíží se hodina „H“, v sále už je několik známých tváří. K naší radosti i těch, které jsme léta neviděli. Na plátnech pobíhají a střídají se loga Cesty života (jižní Čechy, Prachatice, Č. Krumlov a Č. Budějovice).



„Zahrajte jednu píseň na úvod. Já bych pak krátce něco chtěla říct a pak budeme dál chválit,“ špitla směrem k nám Pavla.
S prvními tóny sál ztichl v ševelení přátelských hovorů a obrátil svou pozornost k nově namontovaným projektorům. Tam Michal premiérově pouští texty.



Hned na začátku je znát, že sem lidé nepřišli jen tak „utrácet čas“. Chtějí chválit Pána a je to znát. Skoro mám obavu, jestli dokážeme ukončit chválu po první písni. Nikomu se nechce přestat. :-)
Pavla přichází ke kazatelně s batůžkem na zádech...

---

---

(Téměř doslovný záznam z minikázání)












Ochutnejte. Je důležité, aby byla církev pospolu, aby pak ta vůně a chuť mohla vyjít do tohohle světa. Abychom opravdu mohli být tím světlem, září pro tenhle svět.



Je třeba, abychom měli rozeznání, co je správná církev a co není.
Ono je to tak, že lidé si dávají různé nálepky, jména.
Někdo, že je pastýř, někdo, že je věřící..., ale víte co?



Ono nezáleží na tom, jestli je člověk úplně dokonalý. Záleží na tom, jestli dělá pokání a drží se Božího slova.
A já jsem říkala, že jsem tady dneska doma. Je to pravda. Já jsem přijela z Prachatic a proto tu mám ten batoh, který naznačuje, že jsem odjinud.
Víte, dříve to bylo tak, že mnoho lidí jezdilo právě do Prachatic. Tam jsme měli ten domov, církev, kde to všechno začalo.
A já se chci s vámi podívat do Božího slova.

"Cti svého otce i matku," to je první přikázání se zaslíbením: "aby se ti vedlo dobře a abys žil dlouho na zemi." Ef.6:2-3





Ona je úžasná, ale on by vám řekl, že má spoustu takových maličkých mušek na sobě. A víte co?



Protože Bůh říká, že to máme dělat. A já nediskutuju s Božím slovem. Miluju ho a chci ho respektovat.
A Bůh mi řekl, že máme ctít i své duchovní otce a matky.



A já chci říct, že naši duchovní otcové, kteří s námi začínali, byli hodně mladí. Bylo jim osmnáct. A já tomu můžu dobře rozumět. Můj starší syn, Filip, se mi narodil, když mi bylo 19 let. Byla jsem mladá maminka. Musela jsem se naučit spoustu nových věcí. Stejně tak i ti naši duchovní otcové, když nás vedli.

Víte, já chci říct, že si té jejich práce vážím. Všeho, co pro nás udělali.



Sloužili nám ze srdce.
Měli různé tlaky od lidí...a víte, lidé si myslí, že duchovní otcové mohou snést všechno. Lidé mají spoustu bolestí a zranění a chodí za nimi. Dívají se jen na ten svůj problém. Neuvědomují si, že tihle duchovní vůdci mají úplně stejné srdce jako ti ostatní. Že i jim se stalo spoustu věcí.
A přesto...oni nám dali všechno to důležité, co jsme potřebovali a já jsem za to opravdu vděčná.

A když někdo říká, že Cesta života v Prachaticích byla nějak špatná, že se tam dělo to a to... já říkám – není to pravda! Já jsem byla na tom místě. Miluju tu církev. Dala mi velké požehnání! Oni mě tam naučili všechny základní věci, které jsem potřebovala pro svůj život.





Kája, kterého jsem si zamilovala. „Tys byl vlastně s Jindrou u začátků.“ Víte, když Kája kázal... opravdu musím říct, že jsem si ho zamilovala čím dál víc. Takže jsem šťastná, že je tady.
A jsem šťastná za Peťu, protože vždycky když přijel k nám domů nebo sloužil, byl nádherný služebník.

Takže možná teď, místo toho, abychom se radovali, máme trochu slzy... ale jsou to slzy vděčnosti a radosti, že to takhle mohlo být...





A tohle se týká vize, kterou nám Bůh dal (posuďte, jestli je v souladu s vaší vizí).

„Obraťte se ke mně, ať jste spaseny, všechny zemské končiny - vždyť já jsem Bůh a žádný jiný není.“ (Izaiáš 45:22)



„Shromážděte se a přijďte, uprchlíci z národů, spolu přistupte! …“ (Izaiáš 45:20)



„Sdělte to dál...“ (Izaiáš 45:21)

A naším cílem je, abychom doběhli ten běh. Pracovali a dokončili to, k čemu jsme poslaní.

Ježíš ale znal jejich myšlenky a řekl jim: "Každé království rozdělené [samo] proti sobě zpustne a žádné město nebo dům rozdělený proti sobě neobstojí. (Matouš 12:25)

---

---

Pavla nám dává znamení, že můžeme jít na pódium. Rychle si stírám slzy (přemáhá mě nostalgie, radost ze setkání a hlavně otevřená slova Pavly) a běžím za ostatními.


Po několika písních přibíhá dopředu Michal. Oznamuje nám, že Petrovi není dobře a odchází si domů lehnout. Vztahujeme k němu ruce (ti blíže k Petrovi na něho ruce vzkládají).


Cítím se opravdu dobře. Mám pocit, jako kdyby to dnes bylo pokračování „Večera Ducha svatého“, který byl po Týdnu ztišení (právě před týdnem). Občas otevírám oči a pohledem přeběhnu sál. Někdo sedí, někdo vztahuje ruce co nejblíž k nebi, někdo klečí... Úplně mi poskočilo srdce, když jsem si všimla Jitky jak chválí ladným tancem se stuhou...


Chválit se dá skutečně vším, co Pána neuráží. Vším, co děláme k Jeho slávě.
Jsem nadšená z radosti ve tvářích v sále. Občas mi proběhne hlavou, jestli nejsme příliš hlasití (tolik decibelů by nám v neděli dlouho neprošlo :-). Dokonce jsem gestikulovala na Dejva, ať nám přitlumí pódium (což je vskutku neuvěřitelné :-). Ale lidi si hlasitosti zřejmě vůbec nevšimli. (Tedy aspoň se jim to nezračí ve tvářích, nikdo nemá prsty v uších. :-)



Ani vlastně nevím, jak dlouho jsme hráli...
Konečnou modlitbou se Kája se všemi rozloučil...a my jen doufáme, že to nebyla poslední společná akce.

- zdes -