Křesťanská církev Cesta života

MOKON

MOdlitební KONference
aneb...člověk míní a MOKON mění.

V sobotu půjdeme někam za sluníčkem a pak bych taky ráda konečně dopsala to povídání o Velikonoční slavnosti...
Vůbec mě nenapadlo trávit sobotu na konferenci pro modlitebníky. Podobně, jako vím, že nejsem evangelista, také vím, že nejsem modlitebník. A pochopte dobře. Mluvit o Kristu může každý, to ale ze mě ještě nedělá evangelistu. A to, že se rád modlíš a rád jsi s Bohem, neznamená, že jsi modlitebník. Tedy toho „skutečného kalibru“. Modlitebník, který se hodiny modlí a lká a sténá v modlitbách za druhé, za město, kraj, zemi...
A obojího (kázání Krista i modliteb) je nám velmi, velmi třeba.

„Nikoho na zvučení nesehnali,“ říká mi manžel.
Už od února se snažíme vypomoct pořadatelům MOKONu se zajištěním sálu, aparátu a zvukaře.
Nechci to slyšet, ale nevyhnutelně se blíží konec věty. „...budu to muset vzít já.“
No dobrá. Půjdu s Kájou (nechci být bez něho sama doma celý den) a zatímco se on bude starat o zvučení kapely, dodělám si na noťasu to povídání o Velikonoční slavnosti.



Kája nastavuje zvuk a tak dlouho opakuje kapele, že není zvukař, až se to všichni naučí a s úsměvem ve tváři ho oslovují „pane ne-zvukaři“.
Nutno podotknout, že se mu to neodborné zvučení docela vede. Kapela je spokojená. Já si to ohromě užívám (to víte, chvála, to je mému srdci opravdu blízko) a líbí se mi, když hudba příjemně naplní sál a obejme všechny lidi.

I když manžel nedrží v rukou žádný hudební nástroj, hraje společně s kapelou. Když Helena svým úžasným hlasem rozezní celý sál, přidává a ubírá jí citlivě echo na mixu a dokonale tím umocňuje už tak silný prožitek z chvály. Jakoby se řídil biblickým heslem – co chceš, aby ti dělali jiní, to dělej ty jim. Zvučí tak, jak by chtěl, aby zněla jeho vlastní kytara při nedělní chvále... (Ó, Pane, sešli nám zvukaře!)

Potutelně se usmívám, když nějaký fanoušek kapely Oáza říká, že co je zatím kdy slyšel, takový zvuk snad ještě neměli. "To bude tím, že pan ne-zvukař je jistě hudebník..." říká na to někdo z Oázy.
Jen doufám, že se Kája nepřemístí z pódia za mixák. Zatím to bývalo spíš naopak. Z dosavadních zvukařů jsou kytaristé, basáci, bubeníci... :-)





Dopředu přichází Eva Kadlecová a uvádí program konference. Nejdřív svědectví na povzbuzení.

Mladý muž se s námi dělí o své životní svědectví:
...třičtvrtě roku jsem měl rozmazané vidění. Lékaři měli podezření na poškození mozkového kmene. Neléčitelné. A zhoršovalo se to.
S tím rozostřeným pohledem jsem brouzdal po internetu až jsem se dostal na nějaké stránky, kde se psalo o Ježíši. Že On je ta Cesta, Pravda i život. Hluboce se mě dotkla ta slova. Byl to tak úžasný pocit, prostě jsem věděl, že mi říká „Miluji tě“. Cítil jsem tu bezpodmínečnou lásku. Naplnění. Byl bych pro Něho ochoten v tu chvíli zemřít. Třásl jsem se a plakal. Bylo to tak silné. To trvalo nějakou dobu a pak to ustalo. A zase jsem pocítil prázdnoutu a smutek. To bylo ve 3:40.
Ráno jsem vstal a věděl, že chci být s Bohem. Že už je pro mě mrhání času sedět před televizí. Že už nechci smilnit tím, že si budu prohlížet porno... Vzdal jsem se všeho a už utíkám jen za Boží láskou.
O týden později se mě Bůh dotkl, velmi silně, asi na 80 minut. Začaly mě pálit oči. To, co lékaři prohlásili za nezvratné, se změnilo. Ano, nosím brýle, ale já nikdy neviděl na blízko a teď vidím... můžu vám něco číst na 20 cm. Nemohl jsem pít mléko, jíst normální pečivo...měl jsem velké potíže s trávením. A Bůh změnil i tohle! Já můžu mléko i pečivo a bez problému je strávím!
Naměřili mi sníženou kapacitu plic. Jedna dívka se modlila za lidi s astmatem...já dnes dýchám jako vítr.
Ještě dobře nechodím...ale já věřím!
Víte, Bůh mě přijal jako ztraceného syna. Jsme povolaní ke svatosti. Umíte si představit, kdyby Bůh přišel v té moci, jako v tu chvíli, kdy Ananiáš a Zafira zalhali? Obstáli bychom?
Jsem jen člověk, ale chci být čistý před Bohem. Nikdy dřív bych se veřejně nepřiznal k závislosti na pornografii, ale já už se nemusím stydět, protože Bůh mě od toho všeho osvobodil!

Eva nás vyzývá, abychom si případná proroctví nebo slova poznání během celého dne nenechávali pro sebe.
Oáza hraje i písně, které známe, jen s jiným textem. Jejich plynutí ve chvále je mi blízké. Fascinují mě v sále sestry (a dokonce i jeden bratr) s prapory. Věřím, že když tímto netradičním tancem lidé opravdu chválí, je to pro Boha stejně niterné vyznání, jako když mu zpíváme.



Jako první promluví Jaroslav Hrůza. Usedám k noťásku (chvála – moje parketa – už přece skončila). Přehrávám si do jednoho ucha Petrovo Velikonoční kázání a snažím se co nejtišeji ignorovat MOKON. A přesto...
Nemůžu nevnímat tu zvláštní atmosféru. To asi zná každý, kdo mezi modlitebníky někdy zavítal. Taková jako zvláštní „vůně pokory“, nebo jak to popsat. Vnímáš z nich – ano, to jsou ti, co tráví hodiny před Božím trůnem. Vychází to z nich. A musím říct, že si jich velmi vážím.
Vzpomínám na prachatické celonoční modlitební. Nechápu, jak jsme to všichni tenkrát zvládali :-)...ale i tam byla Boží přítomnost takovým tím zvláštním způsobem (jiným než třeba na shromáždění). Chodívala na mě taková jako „sladká tíha“.
A tady je skutečně velká hustota modlitebníků na metr čtvereční. Po chvíli si uvědomuji, že přestávám vnímat kázání z notebooku a mojí pozornost si bere kazatel.

S bratrem Hrůzou vyznáváme lásku Ježíši.
Prosba za národ by měla mít místo v našich modlitbách. Ne jen když jsme k tomu vyzvaní.
Máme zodpovědnost, blíží se volby, modlit se za všechny v moci postavené.
Je mnoho žen, které se modlí, ale měli by povstat muži. Bůh říká: „Chci, aby se muži modlili. Všude!“
Definice modlitby: Představuje výsledek spolupráce mezi člověkem a Bohem. (Pokud využiješ dar, který směřuješ k Otci skrze Ježíše Krista.)
On žádá kvalitu, rizost, jen to dává Bohu čest. Naše srdce i myšlenky mají být 100% u Něho i u modliteb.

Sálem se nesou a plují úžasné modlitby...
Prosíme Tě za otevřená nebesa, jako v dobách, kdy se lidé sami ptali. Oslav se, ať má evangelium správný význam.
Dej nám ta pravá slova pro tento národ. Dík za dar modlitby. Za to, že nás vyslýcháš.
Obnov nás, ať nám to není lhostejné...ať klečíme, lkáme a pláčeme za tento národ.
Odpusť našemu národu. Dej nám milost, vylej Ducha pokání a proseb na církev. Ať se nezpronevěřujeme svému povolání. Povolej nás, odděl nás znovu v půstu, modlitbách, obnov nás. Ať povstaneme a modlíme se v duchu a moci.
Ať Duch svatý pracuje na srdci těch, kdo jdou do zatracení, dokud je čas milosti.

Přichází zahraničí host a krátce nás povzbuzuje.
Většinou nevíme jak se modlit...ale vím o někom, kdo to ví. Proto nám Otec dal Ducha svatého. Většinou se modlíme v reakci na něco špatného. Ale Duch svatý říká: „Ne ne ne... dovol mi, abych tě naučil modlit.“
Někdo měl na autě napsáno „Bůh je můj copilot (druhý pilot)“. Jenže teprve když ty si sedneš na místo copilota a Ježíše necháš řídit, někam se pohnete.



Právě tak nám také Duch pomáhá v naší slabosti. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás. (viz Řím. 8:26)

Duch svatý se přimlouvá v náš prospěch. Poddej se jako nádoba. Duch svatý půjde dovnitř, mozek mine :-))), půjde rovnou k srdci. Pak z tebe poplynou proudy života.
Radši si poslechnu 2 minuty Ducha svatého než 5 hodin nejchytřejšího člověka na světě. Není to tak?
Někdy ztišení může být hlasitější než slova => buď nádobou, kterou tě Bůh chce mít.

Jsme povzbuzováni k modlitbě s porozuměním, ale i v jazycích. Ztrácím se mezi těmi všemi modlitebníky, už mě to prostě pohltilo. Notebook nečinně leží přede mnou.
Najednou si uvědomuji, že mluvím úplně nová slova v jazycích. Hmmm...i to se může stát uprostřed modlitebníků. :-)

Není mi blízká evangelizace, není mi blízká služba modlitebníka, ale jakmile máme večer chval, jsem ve svém živlu. To mi ovšem nebrání navštívit shromáždění evangelistů, když pozvou nějakého hosta. A kdybych teď shodou okolností neseděla na MOKONu, zřejmě nikdy bych nemohla přijmout povzbuzení od člověka, se kterým se jen tak někde nepotkám. O to víc je mi jeho „způsob“ bližší, že je to velmi podobné tomu, když káže můj manžel. Jemný humor, svědectví, podobenství vysvětlená „současnými slovy“ tak, že je každý musí pochopit, interakce - otázky k lidu... Naprosto si získal mou pozornost. Za kazatelnou stojí Marek Prosner.

Chvíli si zuřivě píšu poznámky...a pak už jen prosím Káju: „Můžeš mi to nahrát?“ Vím, že bych neměla nic z povídání Marka a v konečném důsledku ani z rychle naškrabaných poznámek. Tím líp pro vás, protože mi Marek dovolil záznam zveřejnit. (Následuje tedy krátký úvod, po kterém můžete plynule přejít v poslech mp3.)

Marek Prosner.
Když mi Eva řekla, že bych měl na Mokonu mluvit, ptal jsem se jí: „O čem“? A ona mi řekla: „Bůh ví.“





Víte, já míval rád pivo. Tak rád, až to bylo nezdravé. To už nebylo tak, že bych já držel půllitr. Půllitr držel mě. Ale Bůh mě z toho vytáhl.
Já mluvil hrozně sprostě...a On mi vyčistil ústa. Už nemluvím sprostě. A když tak mluví někdo v církvi, vadí mi to. Ani to po nikom neopakuju. Bůh mě vytáhl jako nulu z hnoje.



Díval jsem se teď na internetu na záznam polemiky dvou bratrů. (pozn. Hitchens vs Hitchens) Oni jsou oba novináři, spisovatelé, oba píšou. A teď jeden z nich napsal knihu o tom, že Bůh není velký. A skutečně lidi to čtou a chtějí vědět jak Bůh je malý a jak není...



A oni takhle spolu vystoupili asi před rokem na nějaký americký univerzitě a polemizujou. Ten ateista tam nepokrytě útočil na Boha. Na křesťanství... (pokračování na záznamu)

<<< záznam mp3 (24,6 MB)

Marek se modlí za lidi. Za dar rozpoznání duchů. Za dar poznání...a sám zřejmě v darech slouží právě teď, protože své ruce z hlav lidí posouvá tu na krk, tu na páteř, tu na nohy...
Hrozně se mi líbí, jak se všichni svorně modlíme spolu s ním. Ani nevím, jak dlouho to trvalo. Vepředu se vystřídali téměř všichni účastníci MOKONu.
Nastupuje opět Oáza a (snad i k radosti Markově) spustí bojovnou píseň „Hospodin bude bojovat za nás, On je naše Korouhev!“ Tu jsem slyšela naposledy snad před patnácti lety. A stále ještě ji mohu zpívat se zavřenýma očima.




Marek ještě na chvíli přibíhá dopředu a zjevuje nám své zjevení.
Když myslím na tohle místo, vidím Hlubokou, Temelín a Vltavu.
Hluboká – to jsou ty hlubiny Boží, hluboká studna ze které můžete čerpat.
Temelín – to jsou ty dráty, elektrika co dosahuje do celé republiky i do ciziny.
Vltava – je to požehnání, které teče do Prahy. Prosím, modlete se a žehnejte hlavnímu městu.

Následuje prezentace sborů.
Kdo má modlitební potřebu, řekne ji a ostatní se s ním modlí. Musím říct, že jsem zvláštním způsobem zasažená uvnitř.
Z asi 9 církví se 3 chtějí modlit za pastora. (Až se mi svírá srdce, když to slyším. Jak moc chtějí něco dělat a být vedeni. Jak dobře je nám, kdo nikoho shánět nemusíme.)
- Mladík, no, maximálně čerstvě plnoletý. „My jsme taková jako skupina...,“ nesměle se kroutí za kazatelnou, ale touha po modlitební podpoře je silnější než stud. „...teda je nás víc dětí než dospělých...a potřebujeme pastora, aby... chceme se nějak pohnout dál.“
- Přichází drobná žena a prosí: „Potřebujeme pastora, který bude silně zakotvený. Který dokáže něco ustát a obstát. Takové to tvrdé jádro naší církve zatím každého pastora zlikvidovalo. Tak to je naše potřeba.“
- A další žena. „Byli jsme aktivní církev, ale dnes jsme rozprášená malá skupinka bez pastora. A vedeme ji zatím já a ještě jedna sestra. Potřebujeme nutně pastora. Potřebujeme, aby muži v naší církvi povstali.“

I další prosby mě zaujaly svou touhou jít vpřed, vztáhnout se k Bohu a lidem, nežít si jen pro sebe...
- Přichází rómský pastor. „Přišel jsem sloužit do naší církve a vidím, že potřebujeme vyjít z tradice. A nemylte se, i vy už máte některé tradice. Víte, vy možná nezpíváte z kancionálů, jako my, ale vaše zpěvníky budou za 20 let taky kancionály. A my potřebujeme dnešním lidem nabídnout něco jiného než tradici. Ta je neosloví. Ta je nepřivede do církve. Nechci lámat svoje lidi, aby nebyli tradiční. Chci aby tu změnu udělal Bůh. Víte, já věřím, že i starší lidé můžou zpívat a tančit...ne? To není otáka věku. Je to otázka srdce, vztahu k Bohu.“
- Další drobná žena přichází. „Scházíme se taková docela početná skupina...a je to prima. Ale chci poprosit o modlitbu, aby nás Bůh vedl dál. Abychom nebyli spokojení jen se tak scházet a mít se spolu dobře...“
Vesměs to byly prosby za pastora, vedení, oživení, opravdovost.

Manžel už nějaký čas varuje, že si musíme dát pozor na „falešnou pobožnost“.
Abychom nežili ve lži, jak jsme opravdu živá církev, jak proudíme v duchu, jak mocně Bůh mezi námi jedná... a nevšimli si, že je to už jen odlesk minulé slávy, že už se tak „živě“ vlastně jen ze zvyku tváříme... Neříkejme si: „To se nám stát nemůže!“. Může. V konfrontaci s lidmi, kteří tu na MOKONu prezentují své církve, si myslím, že máme k „usedlosti“ velmi pěkně našlápnuto.
Víte, nemám moc ráda, když někdo přijede z jiného sboru, nadšený jak jim to funguje, a touží pak aplikovat jejich postupy u nás, ve víře, že to bude fungovat. Nebude. Nemůžeš někde okoukat probuzení a pak ho přimalovat ve své domovské církvi.
„Oni při chvále klečí, musíme si začít klekat. Oni mají během kázání zvednuté ruce, musíme to zkusit...“ Budeme akorát napodobovat vnější znaky. Ale podstatou probuzení je, jestli ho způsobuje On, ne my.
Možná budeme při chvále (ne klečet, ale) ležet. Jednou jsem na konferenci při chvále ležela.
„No to nemyslíš vážně. Snad musí být nějaká úcta ne?“ Jenže já neležela sama. Asi dva tisíce lidí se mnou leželo jako přišpendleno k podlaze a stát mohl jen sloužící prorok a trumpetisté, kteří hráli ke chvále Pána. To se nedá napodobit. Když si dnes při chvále všichni lehneme, jako aby to bylo taky tak slavné, nic se nestane. Snad kromě toho, že půlka z nás určitě usne.

Nezamýšlela jsem se MOKONu zúčastnit. Chtěla jsem s manželem trávit čas někde venku, na sluníčku. Ale jak už víme, Pán ze všeho může vytěžit něco dobrého.
„Nakonec to docela stálo za to, ne?“ říká manžel cestou domů.
„To jo,“ přitakávám. I když jsem si notebook brala v podstatě zbytečně, vím, že (i když ani po MOKONu se necítím být modlitebníkem) promrhaný čas to rozhodně nebyl.
Pán věděl už předem, že se nenajde nikdo k mixu. Věděl, že se Kája zachová jako ten „druhý syn“, který nechce, ale nakonec jde. A Pán nás oba odměnil.

Více fotografií si můžete prohlédnout zde >>>