Křesťanská církev Cesta života

Koncert skupiny Robert&spol.

Pátek 4.6.2010 kolem 17.hodiny...

„Jedna...dva...třřři....čtyřřři......šedesát jedna.....šedesát dva...ještě?“ ptám se.
„Jojo...pokračuj, dokud ti neřeknu...“ Kája vytrvale mačká tlačítka mixu.
„Jedna...dva...třřři....čtyřřři...,“ poslušně a zřetelně počítám.
„A teď nahlas...houkni na mě pořádně...,“ povzbuzuje mě.
„Jééédna!!!...dvááá!!!...třři!!!“ počítám z plných plic.
„A teď levej mikrofon chór.“
„Takže u mě pravej?“ ujišťuji se.
„Jojo...u tebe pravej,“ přitakavá a dál šoupe s korekcemi.
„Jééédna-a-a...dva-a-a...tři....čty-y-y-ři...já bych si chtěla radši zazpívat...pět...šest...,“ kňourám do mikrofonu, protože mě to suchý počítání už moc neba. Snažím si to zpříjemnit tím, že počítám aspoň melodicky.
„Škrabej mi na ten ambient,“ ukazuje Kája na malý mikrofon, který vylézá z plexizástěny od bicích.
„Můžu radši šustit?“ Je hrozně nepříjemné nehtem přejíždět přes mřížku mikrofonu.
„Jo, klidně šusti.“
„Ještě...?“ Mám prstík už pěkně ošoupaný.
„Dobrý, máš pauzu.“
„Ufff....“ Oddechuji si. Ambient je poměrně nahoře, aby zachytil co nejvíc a já měla ruku zdviženou docela dlouho.
„A teď pravej mikrofon chór,“ říká Kája po slabých dvou minutách.
„Pravej...takže u mě levej?“ Zase se ujišťuji.
„Jo, u tebe levej, pro mě pravej.“
„Jedna...dva...třřři....čtyřřři...padesát dva....padesát tři...áááá...“ Mikrofon začal nahoukávat. „U tý padesát trojky to pokaždý nahoukává...ještě počítám?“
„Jojo, ale teď zase nahlas, pořádně se do toho opři...“
„Jééédna!!!...dvááá!!!...třři!!!“ opírám se co můžu.
„A teď Roberta...“
S úctou a třesením přicházím k mikrofonu vedoucího pěvecké skupiny, která dnes večer vystoupí. Je vysoko, takže si stoupám na špičky a počítám.
„Si ho dej níž,“ radí mi Robert, jenž jako prorok Ezechiel leží na boku na koberci v přítmí sálu a čeká na své spolupěvce. Má rozvernou náladu a čas od času (stále vleže) zaduje svým silným hlasem nějakou árii do ticha sálu. (No...má vůbec smysl mu tu zvučit mikrofon, myslím si.) Není na něm patrný ani náznak trémy před vystoupením.



Snižuji si tedy (s dovolením) mikrofon a zase počítám. Od jedničky do desítky už umím počítat opravdu ve všech tóninách, v různých intenzitách, rychlostech, rytmech...

Tak takhle nějak (velmi zkráceně!) to vypadalo pár hodin předtím, než jste vy vstoupili do sálu, abyste si mohli vychutnat hudební večer.

Děvčata a Pavel se poměrně rychle připravili, pak celá pěvecká skupina vyzkoušela pár písní.
Kája se pokusil (pod záminkou kontroly zvuku z odposlechů na pódiu) nenápadně včlenit do tělesa a dozpíval s nimi posledních pár tónů acapella kousku. :-) Ne, neprošlo to. :-)



Mezitím začali do sálu potichu přicházet návštěvníci.
„Ty tvoje vtipy o létání v novinách...,“ směje se na mě Eliška od ucha k uchu. „Kdybych je četla před tím svým prvním letem letadlem...nevím, nevím, jestli bych letěla tak klidně.“
„No a to znám ještě jeden pěknej, kterej jsem si tam neriskla dát, protože po tom tvým svědectví by chtěl každej hned letět letadlem...a po těch vtipech by si řekli – tak radši ne.“
„Vážně? Jakej?“ je zvědavá a Iva už mi taky naslouchá.



Robert&spol. už stojí na pódiu ustrojení ve „vystupujícím rouchu“. Kromě Dáši, která vtipně upozorňuje, že si halenku zapomněla doma. A ještě dalšími vtipy protkává celé vystoupení.



„Jsme tu tři blondýny,“ říká Dáša, „tak jeden takový vtip o blondýnách...“



Kája hlídá zvuk během celého vystoupení, takže celá skupina je v sále dobře slyšet. Všichni zpívají krásně, ale dnes mě doslova usazuje Pavel.



Jak popsat jeho zvučný, hluboko laděný (přesto velmi projasněný) hlas? Znáte-li trochu skupiny Spirituál kvintet a Žalman&spol., pak si zkuste představit jakousi kombinaci hlasů Dušana Vančury a Pavla Žalmana Lohonky. Ti dva se mi tedy aspoň vybavují, když se do Pavlova hlasu zaposlouchám. Ovšem to je jen mé malé přirovnání. Pavlův hlas je prostě osobitý.

Rozložení hlasů...myslím, že to Robert s těmito lidmi docela vyhrál. Líba s Vlastičkou výborně „altují“, Dáša může volně přecházet z altu do mezzosopránu (nejsem přes ucho tak úplně znalec, ale možná jde až do sopránu). Robert je flexibilní a zvládne jak tenor tak baryton (zřejmě občas i basbaryton – opět jen odhaduji). A Pavel, vzhledem k tomu, že některé jeho tóny hraničí s infrazvukem (aspoň mě to tak připadalo), bude zřejmě dokonce bas. Takže tahle pětice dokáže obsáhnout téměř celé spektrum hlasové škály. Neuvěřitelné. S takovým materiálem už se dá mnohé vymyslet. :-)



Líba se připravuje ke čtení jedné z básní. „...tohle je knížka básní - Na hrnčířském kruhu, kterou jsem si kdysi koupila u Lenky...je krásná, ale z ní vám číst nebudu.“ Sálem zazní smích. Zdá se, že si Libuška chtěla zavtipkovat. Smích ale brzy střídá zamyšlené ticho. Báseň „Bible“ se melodicky nese od Libuščiných rtů ke každému z nás.



A která píseň nás nejvíc dostala?
Všechny byly povedené. Při mnohých jsem si zazpívala. Moc ráda jsem si připomněla „Boží lásku“ z kuchyně manželů Zouharových. Nejúžasněji ale (jak jsme se shodli s Kájou) vyzněla „paya“ (což je španělská lidová píseň) s textem Jiřího Tichoty, Beránek a vlk - Riu riu chiu. To byl opravdu výborně sezpívaný kousek.



Rukuma i slovy písně „Mává, mává, nám všem svobodná zem...“ nám hudební těleso zamávalo na rozloučenou.



Odměnou byl skupině nejen potlesk, ale i osobní poděkování od přátel a rodiny.



Děvčata dostala růži, kluci (co by dělali s kytkou, že jo?) klobásku. Kája sice navrhoval, abych květiny házela na pódium, ovšem v tom balení, ve kterém je obdržely, by možná s květinou přijaly i modřinu. :-)
(Pro případné zvětšení klikni na fotografii)


A kdo jste tu s námi nebyli, věřme, že budete mít příležitost poslechnout si skupinu Robert&spol. Někdy v brzké budoucnosti.



Více fotografií si můžete prohlédnout zde >>>