Křesťanská církev Cesta života

Proč jsou některé dveře zavřené?

Přicházíme na dnešní shromáždění. Fanda nás nadšeně vítá. Je šťastný, že dnes bude pomáhat ve chvále. Pevně k sobě tiskne oranžovou elektrickou kytaru a zkouší úryvky slavných songů. Evidentně ho to ohromně baví. (Nutno podotknout, že mu to moc pěkně jde.)



Přichází Martin s rodinou. Následuje zajímavá činnost – hledání písní ve společném zpěvníku 3v1. Tedy, původně jde o zpěvník 2v1 (Perlo-Martinův), ale vzhledem k tomu, že se tam časem různým půjčováním přimíchala část Kájova zpěvníku, který pravidelně doplňujeme o záhadně zmizelé songy, je to v dnešní době už právoplatný 3v1. :-)



Daneček aktivně pomáhá taťkovi s magnetama.
Dneska to vypadá, že chválu budě zajišťovat chlapecké trio Kája-Fanda-Martin. Je to zajímavé sledovat ze sálu, jak ti tři zvučí a hrajou.
Na chvilku obohatila ryze mužskou kapelu Nikolka.



Pak ji ale tatínek předal do rukou milující matky a dál se věnoval své basovce.
Já dneska zpívat nebudu. Pobolívá mě v krku, takže nechci riskovat (den před odjezdem na dovolenou), že bolest podpořím námahou při zpěvu. Protože na pódiu nic neošidíte. Tam se musí jet na 100%.
Takže popíjím horký čajík...



...a vděčně přijímám modlitby od všech těch drahých bratrů a sester, kteří se diví, že nejsem na pódiu s týmem. Za chvíli to začne...
Přichází Popi. Chlapecké trio se rozrůstá o bubeníka. A jde jim to moc pěkně.



Vidím přicházet i Petra, kazatele. Je to docela zvláštní pocit, sedět tady dole a pozorovat všechno z jiné perspektivy, než obvykle. Dívat se na pódium a nebýt tam.
Těsně před začátkem přichází Iva. Takže nakonec to bude i s ženským hlasem. :-)
A Petr už přichází ke kazatelně a uvádí shromáždění. Začínáme chválit.

Když sloužím ve chvále, tak se soustředím na několik věcí... abych chválila Pána (samozřejmě :-), abych slyšela vedoucího, pak taky zbytek kapely, a snažím se alespoň trochu kontrolovat svojí intonaci.

Teď ale stojím pod pódiem (tím vším nezatížená), je mi jedno jestli správně intonuju, protože mě nikdo neslyší. (Asi.) Jen vnímám to, co jde z pódia. Bolest-nebolest, zapomínám na krk a prostě zpívám...Tohle jsem nečekala. Zcela mě to přemáhá. Opravdu úžasně se mi chválí (a to jsem si myslela, že mi bude líto, že nejsem nahoře s týmem – přiznávám, není). Občas vidím Ifku, jak při chvále slzí...už se nedivím.

Slyším jak za mnou pěje Vlastička. Zboku Petr, Máťa a Robi. Zbytek sálu mi splývá v jeden společný hlas.
(Vybavuje se mi nedávná vsuvka v Kájově kázání o podstatě chválení.)
Teď už se ale vrací ke kazatelně Petr.
Určitě si poslechněte celý záznam!