Křesťanská církev Cesta života

Velikonoční slavnost 2011 – Příběh velikonočního rána

Neděle – den největší radosti. Den, kdy slavíme vzkříšení našeho Pána z mrtvých.
Co se vlastně dělo u prázdného hrobu? Jak to všechno nesli učedníci? Co v tu chvíli dělala Máří Magdalena? Proč nedržet Ježíše, ale držet se Ježíše? Jak vypadá skutečné hledání?
O těchto a dalších otázkách se zmínil v nedělním poselství Karel Sedláček.
Celé nedělní slovo si určitě poslechněte v sekci „kázání“.

Dnes je opravdu výjimečná neděle. Takové vyvrcholení Velikonoční slavnosti. Možná se mi to jen zdá, ale po těch příjemných předchozích dnech se opravdu cítím slavnostně.

Kája měl takový pěkný nápad, že (zatímco předchozí dny jsme si jako chválící týmy službu podělili, tak) dnes budeme sloužit spolu.

Ne, že bych tento nápad nechtěla podpořit, vždyť už dříve docházelo k migraci českokrumlovských chváličů do českobudějovického týmu a naopak. Ale představa, že se na pódiu máme setkat v poměrně velkém počtu.... Stále mi v hlavě visí otázka - vejdeme se?

Když jsme se ale všichni postavili na pódium, zázračně každý stál. A to pouze na svých nohou. :-) Nikdo nebyl utlačen. Chválící tým na pódiu čítal plných 11 lidí. Úžasné.





To jsem ještě netušila, jak požehnané toto spojení bude. Když zpívá jednotlivec chválu Bohu, je to nádherné a požehnané. Bůh to miluje. Když se naráz pozdvihne 10...50...100 hlasů, je to mocné.
Chvála z pódia se propojila s chválou v sále v jedno.

„Kdo máš nějakou nemoc, polož si na to místo svou ruku. Budeme se společně modlit za uzdravení,“ zní z pódia do zvuku chvály.

Někoho možná zaskočí, že je to poněkud netradiční, ale pokud se lidem během modliteb uleví, aspoň nebudou muset celé shromáždění myslet na to, co je trápí. A hlavně, právě teď je pro to skutečně „atmosféra“.

Hned jak chvála dozněla, rozprchli se všichni na svá místa. Bude totiž divadlo.
Letošní slavnost je opravdu pestrá, vždyť tohle už je druhé divadlo.
Vidíme jak Ježíše ženou před Piláta...Jak táhne svůj kříž, až pod ním padá...Lkaní jeruzalémských žen...Pohanění...Ukřižování...

„Do tvých rukou vydávám svého ducha...,“ vydechl Ježíš a zemřel.


Je sundán z kříže...pohřben...ale nakonec vstává z mrtvých. „Pojďte ke mně všichni...,“ vyzývá. A ti, co předtím žili ve tmě, odhazují na kříž svůj černočerný hřích.



A na sobě mají čisté „bílé roucho“.



Divadlo uzavírá píseň.
„Všechno, co chci mít, jsi Ty...,“ zpíváme s Robertem a Ivou.



Video - záznam divadelního představení:


Za kazatelnu přichází Karel Sedláček.
Čteme společně z Jana 20. kapitoly.







Věci nebyly v pořádku tak, jak je čekala. Kámen je odvalený, Ježíš pryč...



V posledních časech Pán ještě jednou otřese hodnotami lidí, aby to, co je pomíjivé, pominulo. Možná Pán třese tvým životem právě teď, aby sis všiml, kde je. Že se pohnul. Že není náboženstvím, není někde uklizený, je živý.



Jan Petra předběhl. Někdy můžeš mít pocit, že tě věci předbíhají. Že nestíháš. Ale všimni si, že Jan nešel dovnitř.





Jan sice vyhrál ten závod ke hrobu, ale vítězem byl Petr. Ten vešel až dovnitř.



Petr a Jan věděli – tady Ježíš byl, ale nechápali co se stalo a tak odešli.



Marie to prožívala, nehodnotila situaci, nepozorovala. Prostě chtěla Ježíše. Toužila po něm.



Nejde ani tak o informaci, co vidíme a slyšíme, jde o prožitek. Umíš se smát s těmi, kdo se radují? Pláčeš nad stavem své země? To je život.
Marie plakala - Bůh odpovídá na emotivní modlitby – objevují se andělé. Bůh se nechá najít těmi, kdo Ho opravdu hledají.
Hledejte a budete zklamáni? Ne! Naleznete.



Obrátila se a uviděla Ježíše. Někdy se na svůj problém stále díváš a co vidíš? Problém. Občas je potřeba se obrátit a podívat se jinam.
A tam stojí Ježíš. Někdy ani nepoznáme, že tam je.



Ježíš jí neříká „nebreč“, ale ptá se jí na důvod pláče.



Zná ji jménem. Jemu záleží na konkrétní osobě a na tom, co prožívá.
A nejenže tě zná jménem. On tě zná opravdu. Co jsi zač. A proto (i přesto) si tě zamiloval a chce být s tebou.



Nedrž mě – můžeme mít tendenci držet Ježíše tam, kde Ho chceme mít. Můžeme Ho držet pod pokličkou. Říkat Mu co dokáže a co už ne.







Kája nám pootevřel poklady z Božího slova. Úmyslně píšu „pootevřel“, protože mi (a jak jsem později zjistila, nejen mně) naskakovalo mnoho dalších souvislostí. Málem jsem zavařila propisku.

Kázání bylo sice kratší, ale právě tím bezvadně zapadlo do dnešního „programu“, který se zřejmě nikomu nemohl zdát dlouhý. Usuzuji podle toho, že snad nikdo neodešel před koncem shromáždění a tak jsme opravdu všichni mohli společně zakončit Velikonoční slavnost 2011 chválou.

Fotografie a videa z celé konference vám pořídily: Zdes, Danča a Peg