Křesťanská církev Cesta života

Hoří v nás a pálí...

Čtvrteční evangelizace kvůli dešti neproběhla přímo podle našich plánů, ovšem promarněný čas to rozhodně nebyl...

Už ve středu přivezl Martin centrálu o větším výkonu a my ji zkušebně zatěžovali všemi komby a kytarami. Zdá se, že s přehledem utáhne celou kapelu TWB, ani se nezapotí. :-)



Celý čtvrtek sledujeme počasí. Do poslední chvíle to vypadalo, že svůj aparát přece jen rozložíme na zelené louce Sokolského ostrova. Pak ale začalo pršet.

Sedíme v církvi u schodů se sbaleným aparátem a povídáme si s přicházejícím evangelizačním týmem. Společně se modlíme za změnu počasí a čas od času někdo vykoukne, jestli už nepřestalo pršet.
Ne, že by nám nějaká ta kapka vody vadila, ale kluci se bojí, že když budou pod proudem na mokrém trávníku, mohli by začít poněkud probíjet.

Je nám to líto, venku to dnes nepůjde. Co teď?
Sešlo se nás tu docela hodně a byla by škoda to zase rozpustit. Kája s Vláďou se domlouvají a nakonec chvíli po páté stojíme na pódiu v církvi připraveni hrát.

Vláďa uvádí tohle velmi netradiční shromáždění. „Náš band zahraje jednu píseň a pak můžeš přijít sem dopředu a mluvit o tom, co máš za vizi, co máš na srdci, čím teď žiješ, za co chceš děkovat Bohu a za co se chceš modlit... a pak bude další píseň.“

Začínáme tedy hrát první píseň podle playlistu...
„Hoří v nás a pálí Tvá ohnivá řeka,
co kouty každý duše mocnou silou obrací.
Nedá se jít zpátky, nemůžem pořád čekat,
není tu nikde místo, kde se ztratí...“ zpívá Kája.

V sále je přítmí, jen barevná světla míří na pódium. Žlutý kužel decentně osvětluje kazatelnu a snad i proto se vytrácí ostych k ní přijít. Střídá se tu jeden člověk za druhým. Mluví o tom, co v nich hoří a co je pálí.
Písně nenásilně oddělují jednotlivé bloky.

„Věci kolem když vážně tíží,
ruce svěšený mám,
černá tma když se ke mně plíží,
vím kam se obrátit mám.
A stoupám, vítr v zádech cítím,
já stoupám, ke hvězdám.
Stoupám, všechno z výšky vidím,
já stoupám,
s Tebou nikdy nejsem sám.“
To bylo povzbuzení pro všechny, kdo se cítí stlačení čímkoli, co na nás tenhle svět nakládá. Ale v modlitbách, se můžeme obrátit k Bohu, který má moc všechno změnit. A pak, ať nám zemská tíže třeba i nohy víže, my můžeme v Bohu svobodně stoupat k výšinám.

„Zakřič ať přijde déšť!
Ať vyprahlá srdce smáčí,
dost bylo žízně, to už stačí!
Zakřič ať přijde déšť!...“ voláme po duchovním dešti, zavlažení nás samých, ale i našeho města a země.
Mnohé slzy odplavují bolest během našich společných modliteb za každého přicházejícího ke kazatelně.

Modlíme se za rozpadající se vztahy, za záchranu rodin, změnu v postojích... Je tu povzbuzení vzít zodpovědnost, stát ve věcech, do kterých nás Pán postavil.
„Ne, já nechci zůstat stranou.
Vím, že sám bych nikdy neobstál.
Podej mi ruku, zůstaň se mnou,
buď mou silou.
Pomoz mi běžet dál, já nechci zůstat stát.“

Pokud se dlouho díváme na své problémy, může nás to deptat. Pokud se ale vzneseme jako orel výš, ty veliké problémy jsou najednou menší a menší.
Martin začíná zpívat svou píseň:
„Vidím jak v dáli letí,
sílu svou nabývají v Bohu,
vznášejí se jako orlové,
neznají jiného směru.
Svůj zrak zvedni, na křídlech vzlétni.“

Za kazatelnou se střídají další lidé.
Slova písně Lukáš utěšují ty, kdo v tuto chvíli cítí úzkost ze svého selhání. Otec je dobrý. Nezatracuje nás – vyhlíží, jestli už se k Němu vracíme. V šeru vidím několik zvednutých rukou, které se vztahují k Pánu.
„Z dálky vidím Tě jak mě vyhlížíš,
náruč otvíráš, přivítáš mě.
Nepočítáš roky ztracený, dnes už vím, že nejsem sám.
Nepočítáš srdce zraněný, když do rukou Ti svý dávám.
Ty jsi umyl hříchy špinavý, teď chci žít, jak by sis přál.
Teď už nejsem nahý, hladový, vzals mě domů a jsi můj Král.“

„Věřím, že je tu prorocké pomazání,“ povzbuzuje Vláďa a Kája souhlasně přikyvuje.
Během modliteb přicházejí povzbuzení z Božího slova ke konkrétním lidem.

Michal M. je Vláďou vyzván, ať přijde dopředu a modlí se za nemocné. Kája se ihned přihlásil, protože od rána má zatuhlé zádové svaly a při hraní na kytaru to není právě ideální stav. Po modlitbě se kontroluje: „Dobrý...je to mnohem lepší,“ libuje si, že se mu viditelně ulevilo. Díky Bohu.

Končíme písní o naději, v níž se zpívá o tom, že těsně před svítáním je nejtemnější tma...ale pak vyjde Slunce a všechno prozáří.
Končíme toto setkání, ale někteří se chtějí ještě radovat, takže přidáváme píseň o tom slavném příchodu Pána.

„Zářící oblohou půjdem Ti jednou vstříc,
všechny svý poklady tady nechám.
V nebeským království nabízíš mnohem víc.
Se srdcem hořícím tady čekám,
až přijdeš.“

Asi by mě nikdy předtím nenapadlo, že by TWB mohlo „suplovat“ chválící tým během takového shromáždění. Jenže kde je Pán, tam se prostě dějou věci nad naše očekávání. Sláva buď Jemu.

Náš zamýšlený plán sice nevyšel, ale Bůh si to opět uměl použít tak, jak potřeboval.