Křesťanská církev Cesta života

Jak je vidí Bůh

Máťa Kočerová (vedoucí mládeže)

„Já ti řeknu, ta naše holka, to je hrůza. Nic jí nezajímá, ani neví, co by chtěla. Pořád, abys jí někam strkal.” „A co váš mladej?” „Hele, co ti budu povídat, sluchátka na uších a pařit na compu, to je jediný, co ho zajímá.” „My jsme v jejich letech už věděli, ale dneska ti mladí? Koukaj akorát, jak se zašít, aby po nich člověk nic nechtěl. Já to vidím na našich dětech. V tejdnu ve škole, s kamarádama, o víkendu mládež, a že je doma práce, to je jim jedno.” ”........”

Možná jste podobný rozhovor slyšeli někde na návštěvě, v autobusu nebo jste si podobným způsobem posteskli i vy sami. Nevím, ale já podobné rozhovory náhodně slýchám docela často, ale nedávno jsem ho slyšela v církvi od křesťanských rodičů a bylo mi z toho dost smutno. Rozhodně nechci zpochybňovat nutnost výchovy a důsledného vedení, vždyť i Bůh se netají svým názorem, že kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas (Přísloví 13:24). Ale tady nejde o nezbytnost výchovy, ale o náš rodičovský pohled na naše děti.

Hodně jsem o tom přemýšlela, proč rodiče vidí své děti tak, jako v úvodním rozhovoru, a ptala jsem se Boha: „Bože, co se dá udělat proto, aby je viděli jinak?” A pak mě najednou napadlo: „Jak je vlastně vidí Bůh?” A protože jsem zvyklá se ptát, když něco nevím a chci to vědět, Boha jsem se zeptala. Mluvit s Bohem je prima a mám to ráda, protože Bůh nikdy neříká: „No, možná to je takhle, ale možná, že ne....ale osobně si myslím, že....snad, kdybych měl více informací, viděl bych to jinak.... .” Bůh totiž vždycky ví, a to je na něm fajn, můžu se v tom na něj spolehnout, a přece se mnou diskutuje a zajímá ho moje: „Možná, snad, ráda bych, aby to bylo takhle...” A Bůh mi dal odpověď.

S dětmi je to jako s mincemi, které mají dvě strany. Na jedné straně je symbol království nebo státu, kterému příslušná měna patří, který minci vydal a kryje jí svým bohatstvím. Na straně druhé je symbol té dané mince, podle toho jaký druh mince to je, jakou má nominální hodnotu. Všechny mince daného království či státu mají tedy jednu stranu stejnou a v té druhé se liší.



Jak to souvisí s dětmi? Děti v sobě nesou otisk toho, komu patří, kdo je stvořil a kdo jim dává hodnotu. A pak v sobě nesou otisk sami sebe. To, jak vypadají, jakou mají osobnost, charakter, vlastnosti, obdarování atd. Tím jsou jedinečným originálem. A kde jsou jejich rodiče? Kde je jejich otisk? Ti jsou součástí této „druhé strany mince”, geneticky se podílejí na tom, jak jejich dítě vypadá fyzicky, ale také jak vypadá duše jejich dítěte, a to nejen na základě dědičnosti, ale výchovou a svým zasahováním do života dítěte.

Rodiče jsou před Bohem zodpovědni za to, že jejich dítě, stejně jako mince, má ony dvě strany a na nich ten správný obraz. Protože stejně jako u mince, není-li tomu tak, jde o falešnou minci, která musí být přetavena a znovu vyražena, aby mohla vykonat to, k čemu byla poslána.

V Jeremjášovi 1:5 je napsáno: "Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka." Tady jasně Bůh říká, že On je tím, kdo je stvořitelem našich dětí. Jemu tedy patří a On jim dává hodnotu. Proč tedy naše děti tak často mají „dvě strany”, kdy na té jedné je obraz nás rodičů, jako by patřily nám a my jsme byli jejich stvořiteli? Na té druhé straně pak nesou obraz svůj, který je ale pokřivený už jen tím, že ta první strana není vpořádku. Nebylo by lepší to, co navrhoval už Ježíš v Lukášovi 20:25?

Rodiče jsou dětem dáni také proto, aby „obě strany mince” byly tak, jak mají být. Ale kdo ví, jak to má být? Falešnou minci od té pravé pozná spolehlivě pouze ten, kdo ví velmi dobře, jak vypadá ta pravá. U našich dětí je to jejich stvořitel, tedy Bůh. Ptejme se Boha a nechme se jím vést dříve, než cokoli do našich dětí zaséváme a dříve, než o nich vynášíme soudy. Mějme na paměti, že každé vyřčené slovo v nich něco způsobí a ptejme se, zda je to to, co tam má být. Přemýšlejme o tom, že to, co od malička našim dětem o nich říkáme, jak je vidíme, jak se k nim chováme, formuje jejich duši a jejich pohled na sebe sama. Je tak důležité mít Boží pohled na naše děti a v souladu s ním i ten rodičovský.

A jak je vidí Bůh? „Ty vidíš neuklizený pokojík a nesplněné povinnosti, ty vidíš jejich selhání, pozdní příchody a špatné známky. Ty vidíš jejich nezájem a to, jak jsou jiní, než bys chtěl, aby byli, ale Já (Bůh) vidím armádu Božích bojovníků oddaných Ježíši Kristu, kteří raději položí svůj život, než aby se vzdali nebeské vize.”

Bůh nás v Matoušovi 6:33 vybízí, abychom nejprve hledali Boží království, a zaslibuje, že když to budeme dělat, vše ostatní nám přidá. Sněme spolu s Bohem Jeho sen o našich dětech a Bůh se postará o jejich neuklizené pokojíčky a nesplněné povinnosti, neboť cesta Božího bojovníka začíná právě tam. To jsou ta první bojiště, která si je potřeba podmanit a vyhrát na nich, aby i další boje mohly být vítězné.