Křesťanská církev Cesta života

Vánoční střípky

Jak jsem se rozhodla mít ráda vánoce

Slovo vánoce ve mne vyvolává spoustu protichůdných emocí. Jako dítě jsem se na vánoční čas těšila. Se sestrou jsme nacvičovaly různá hudební vystoupení ke stromečku, hledaly tajné skrýše, kde by mohly být schované dárky,… radostné očekávání, pohoda, napětí, štěstí.

Během mé puberty se od nás otec na rok odstěhoval a na vánoce jsme byly jen s mámou. Zmatek, smutek, bolest….

Pak se k nám otec zase vrátil, ale vánoce už zůstaly časem velkých hádek.
Nesnáším vánoce. Tma, zima, stres, křik, nervozita, nenávist…

První vánoce s mým mužem byly naprosto něco jiného. Porušili jsme všechny vánoční zvyky. Nepekla jsem cukroví, po procházce jsme si k večeři dali hovězí z polévky a byli jsme vděční, že Ježíš je uprostřed nás.

Letos v listopadu jsem všechno viděla černě. „Ach jo, už zase ty vánoce…“
S pastorem Petrem Petráškem jsem se modlila, aby se děla Boží vůle a rozhodla se, že to bude letos jiné.

S kolegyní z práce u oběda probíráme, co bychom si přály mít pod stromečkem. Ona nic, prý všechno materiální už má. Mně napadá dlouhý seznam, na prvním místě tachometr na kolo.

S mladším synem jsme v klidu napekli pět druhů cukroví a užili jsem si to.
Na kurzech Alfa jsme měli závěrečnou večeři. Domů jsem přijela naprosto spokojená, protože jsme se úžasně pobavili a zasmáli a byl mezi námi Bůh.

Místo vánočního shonu jsme se sešly se sestrami z církve v hospodě na Štilci. Bylo dojemné poslouchat, jak jedna čerstvě znovuzrozená sestra vyprávěla, co dobrého pro ní a její rodinu Bůh dělá.
Druhý den mě pozvala nevěřící kamarádka do Budějovic na večeři. Modlím se, aby jí Bůh požehnal a vzal její břemena na sebe.

V sobotu zdobíme doma stromeček. U rozvěšování světýlek pronáším větu, že nastává nejrizikovější okamžik oslav. Vždycky se s manželem pohádáme. Povedlo se nám to i letos, ale do půl hodiny se omlouváme a stromeček společnými silami dokončujeme.

Na každoroční vánoční banket v církvi se těším. Zapomínám na běžné starosti a nechávám se potěšit hudebním vystoupením, zábavnými soutěžemi, lidmi, které mám ráda a na kterých mi záleží.

Po kázání dal Petr výzvu, ať jdeme říct Bohu svá přání. I já jsem jedno takové měla - zažít Boha jako dobrého otce.

V pondělí nastává štědrý den. Jdeme celá rodina na procházku do lesa na jmelí, lezeme po stromech a užíváme si slunečného počasí. Vyslovuji přání, že u večeře bych chtěla, aby se můj muž modlil a požehnal nám. Normálně to děláme, ale jezdí k nám můj otec, který v Boha nevěří a tak jsme ho nechtěli loni popouzet a modlitbu jsme vynechali.

Usedáme k vánočnímu stolu a můj muž si bere slovo a pronáší modlitbu. Jsem nadšená. Večer se dozvídáme, že můj otec byl dokonce biřmován.

Pod stromečkem jsem našla vytoužený tachometr na kolo.

Děti jsou tak nadšené z dárků (a to jich zas tolik nedostaly), že spontánně vykřikují, jací jsme úžasní rodiče.

V úterý jedeme k sestře na společný oběd. Bavíme se o vztazích mezi mužem a ženou. Můj otec prohlásil, že říkat ženě, že jí má rád, nikdy nebude, že by si připadal jako hlupák. Díky Bohu, už jsem mu to odpustila, že jsem od něho za celý život tuto větu neslyšela, a asi ani neuslyším, a tak jsem mu v klidu mohla odpovědět, že svého manžela za slabocha nepovažuji, i když mi to říká dvakrát v týdnu (a Bůh mi to říká každý den).

Ve středu jsme jeli na 8. ročník putování na velešínský hrad. Cestou jsme potkali spoustu známých, které jsme dlouho neviděli, byl s námi opět můj otec, ke kterému jsme potom zajeli na pizzu, pohár a cukroví. Probíráme poslední sporné otázky našeho vztahu a při odjezdu v obýváku nám pouští z CD houslové vystoupení Pavla Šporcla. Já ležím na gauči, poslouchám, a najednou, po mnoha letech, prožívám ten klid, ten pocit domova a bezpečí, to Boží objetí. Ještě teď, když to píšu, jsem dojatá k slzám a vděčná.

Před vánocemi jsem našeho syna vyučovali, že co zaseje, i sklidí. K vánočnímu přání jsme dávali malou Milku oříškovou. Ve čtvrtek přišel syn sousedky a přinesl velkou čokoládu Milku oříškovou.

Mé srdce přetéká radostí, zažila jsem jedny z nejkrásnějších vánoc tady na zemi a to jen díky tomu malému narozenému Ježíškovi.



Na silvestra jsme měli jít s lidmi z církve na bowling, ale letos poprvé měli zavřeno, takže to do poslední chvíle vypadalo, že budeme sami doma.
Byla jsem z toho dost smutná, mám ráda společnost, ale taky by jsme si to nějak užili. 30.12. volal Fanda Petrášků, že mu děti doma brečí, že taky nechtějí být doma. Tak jsme se narychlo domluvili, že přijedou k nám. Pak přijelo ještě dalších 5 rodin.
Když odjeli, tak jsem chodila po domě a celý večer jsem říkala, to byla sranda, to jsme se zasmáli. No, musela jsem se usmívat i ze spaní.

Na Nový rok volal můj otec, že mu zbylo dost jídla, že nám ho přiveze k obědu. Ani jsem neprotestovala, zavrtala jsem se do pelíšku a vylezla až k tomu obědu. Bylo to naprosto dokonalý, jsem Bohu neskutečně vděčná za jeho péči.

- Lenka Štrbková -