Křesťanská církev Cesta života

Povolaní, pokřtění a přijatí...

26.11.2017, dalo by se říci – neděle jako každá jiná. Ale není. Je pro nás o trochu slavnější než kterákoli jiná.

Je něco po sedmé (netradičně brzo na nás budějčáky, kteří míváme shromko až od 15 hodin). U církve (českobudějovické CŽ) už na nás čeká Tomáš. Dnes já a Kaaj nejsme za chváliče, ale netradičně si střihnem službu bedňáků.
Protože několik chváličů z týmu českobudějovické chvály dnes hrát nemůže (a popravdě i naše hlasy si rády dají pauzu), poprosili jsme chválu krumlovskou o výpomoc. S příslibem, že až přijedou na místo konání, budou mít připravený aparát, řekl vedoucí Fanda „ano“.
Nakonec se nám povedlo napěchovat všechno do Tomášova nafukovacího auta, tak jsme my teď spíše doprovodné vozidlo.
Ještě nalepit na dveře upozornění, že dnes jsme všichni společně v církvi adventistů a plánek, jak se tam nejlépe dostat. A jedeme.

Máme dobrý čas, takže když Tomáše zanecháváme u vchodu církve CASD, můžeme v klidu hledat místo na parkování, což poněkud ztěžují nově zavedené (ne)mo(u)dré zóny.
Vynášíme aparát z auta k hlavnímu vchodu, aby si i Tom stihl najít nějaké volné místo.
Kaaj se dívá na hodinky. Je za minutu osum. Je čas dát o sobě vědět. Zkoušíme několik zvonků...a už je tu pan domácí. Příjemný vstřícný bratr nás provází prostory, které jsme si dnes pronajali hlavně kvůli vestavěné „křtitelnici“.
„Vy tu nejste poprvé,“ usuzuje správně podle toho, že víme kam zamířit.
Dnes budu mít volné ruce (nebudu na pódiu), takže zatímco chlapci kmitají, nastavují a montují...dělám pár fotek.



Máme téměř všechno připraveno a slétají se první krumlovské vlaštovky. Dva zvukaři a Kaajův citlivý sluch...hudebníci jsou opečovávaní ze všech stran. No, mohl by si nějaký tým chvály přát víc? :-)





Je třeba si trochu zvyknout na velký a hodně utlumený prostor, ale „my vám věříme, krumlovští, to zvládnete“.

A taky ano. Už od prvních tónů není znát jakákoli tréma nebo neklid (nebo že by to tak dobře hráli, že tak dobře hrají?).
Je to příjemné, když čas od času slouží chválou někdo mě. Moc si to užívám, i když můj nachlazený hlas asi nezní nijak libozvučně. Jenže to je právě ono, zpívám teď jen Pánu, bez mikrofonu a je úplně jedno, co mi z hrdla vychází.



Petr přichází se slovem o ovoci života.



V jedné staré písni jsme kdysi zpívali: „On vyvolil nás a ne my sami sebe.“
To je základní pravda – Pán je Ten, který si nás vyvolil. My jsme si to nevymysleli, nekoupili, nezařídili, nezasloužili...je to Jeho milost a Jeho vůle. Na nás je to vyvolení přijmout.
Vyvolení jsme proto, abychom žili plodný život - nesli ovoce života.

Ovoce se neobjeví za měsíc. Je to otázka času, růstu a zrání. A ovoce není jen něco, co se prostě objevilo na stromě, aby to jako vypadalo líp. Ovoce má svůj cíl. Přináší vitamíny, vlákninu...zdraví. Naše ovoce má přinášet požehnání a zdraví našemu okolí. Navíc mají plody uvnitř zaslíbení nového života (semínka, pecky).
Ovoce je dobré. Ovoce je zdravé. Ploďme ho.

A už je tu čas pro ty, kdo se rozhodli veřejně se přiznat k Ježíši prohlášením a křtem vodou, pohřbít tak své staré já a povstat nově v Kristu.
Pozor, dveře se otvírají... a za duhovým sklem se objevuje minibazének s vodou.



Hudba hraje dál a my s očekáváním vyhlížíme první odvážlivce.





Voda by měla být příjemně teplá.
Dnes bychom u „tekoucí studené“ možná umrzali už na břehu, natož ti ve vodě.
Propůjčení babtizéria je rozhodně požehnáním.

A zavládlo vzrušení...první z devíti přichází. Dámy mají přednost.



A pak už to jde ráz na ráz.
Vyběhla jsem s foťákem do patra, vysoko nad hlavy všech.
A udělala jsem dobře, mám všechno pěkně jako na dlani.

















Vím, že Petr nejde pro obětí daleko, ale tohle byl obzvláště dojemný okamžik.
Otec a syn.



Křty provázel nadšený potlesk přihlížejících. Utichal snad jen ve chvílích, kdy se Petr každého křtěného ptal, koho považuje za svého Pána.

Sestupuji z výšin do spodního podlaží a tím pádem mám šanci zahlédnout, jak sestry uklízejí mokrou podlahu po těch, kdo před chvílí vystoupili z vody. (Mnozí v sále o tom neví, je to taková ta skrytě-neviditelná služba, ale kdyby nebylo jejich aktivního úklidu, těžko bychom předali budovu zpět v původním stavu. Díky.)

Když už jsou všichni převlečení a vyfénovaní, následuje ještě gratulace a předání certifikátů o křtu vodou.
(Poznáte, kdo je na následující fotce pod vodou? Jestli ano, první správná odpověď má u mě knížku.)



A další úžasná chvíle. Dvanáct sourozenců v Kristu se připojilo k vizi a životu církve Cesta života jižní Čechy. Bylo nám ctí být svědky tohoto dalšího krásného rozhodnutí.



A na konec shromáždění ještě jedno (pro mě) milé seznámení. S Arwenkou (o které jsem už toho tolik slyšela) a její paničkou Maruškou. Arwenka je dudl (což je kříženec královského pudla a zlatého retrívra, jak jsem zjistila), vycvičený vodící pejsek.
Bylo zajímavé vidět, že to není běžný pejsek na pohlazení, i když její roztomilý zjev a mírná povaha vás k tomu může přímo lákat. Když totiž Arwenka jde, vede. Pokud ji zastavíte, protože ji chcete podrbat, stáváte se „překážkou na cestě“. A tak jsem využila příležitosti při povídání s Maruškou a pohladila si Arwenku, která jí poklidně stála u nohy.



Sál církve adventistů pomalu osiřel. Sbíráme sbalený aparát a neseme ho k Tomášovu autu.
Ještě jednou procházím lavicemi, jestli tu není nějaký zapomenutý batoh, čepice, dítě, svačina nebo Bible.
Vše je v pořádku. Předáváme prostory zpět „panu domácímu“ a loučíme se s velkým poděkováním na rtech.

Už jen vrátit bedny zpět do naší církve a služba bedňáků nám končí. Propouštíme Tomáše v pokoji domů, kde už se na něho všichni těší.
Na rozdíl od běžných nedělí máme ještě celý den před sebou a to už jsme toho dnes tolik zažili.
Jen tak dál... ať Pán přidává církvi na každý den těch, kteří by spaseni byli.

- zdes -