Křesťanská církev Cesta života

Život na vlásku

Autor: Zdeňka Sedláčková

Ve zpocených dlaních žmoulala strojem popsaný papírek. Bylo jí zle od žaludku. Těžký vzduch a zápach dezinfekce k jeho zklidnění ani z mála nenapomáhal.

Posunula se na koženkové lavici, aby si trochu srovnala záda. Seděla v té strnulé poloze dalších patnáct minut. Dívala se nepřítomně před sebe. Byla unavená, bylo jí zle a hlavou se jí honily spousty nevyřešených otázek.

Z letargie ji vytrhly vrzavé kroky gumových podrážek, rozléhající se ztichlou chodbou. Sestra na ni už z dálky mávala. „Slečno... už můžete, jste na řadě.“

...

Byl tak šťastný. Nepopsatelně šťastný. Už posté přeleštil malý zlatý mikroskop a znovu ho postavil na polici nad svým pracovním stolem. Přestože keramická baňka s vyrytým nápisem – 1. místo v soutěži Mladý chemik – se vedle prestižní zlaté ceny za významný přínos v léčbě zhoubných chorob spíše krčila, byl hrdý na obě. Byly tam pěkně vedle sebe. První, a pak (prozatím) poslední ocenění jeho práce. Obě měly podobně sentimentální význam a obě měly v jeho životě svou váhu.

Nostalgicky zavzpomínal na Vánoce, kdy mu maminka i přes nedostatek peněz koupila první mikroskop.

Ano, byl to ten nejjednodušší typ, ale přesto... Kolik času strávil u toho primitivního přístroje. Žádná květina v obývacím pokoji před ním nebyla v bezpečí. Maminka jen tiše snášela otrhané lístky a mizející květy. Trpělivě po něm uklízela nashromážděné poklady z nedalekého lesa, z potůčku pod strání, a zbytky potravin, které po prozkoumání tlely na okenním parapetu. Dětský pokojíček vypadal spíš jako laboratoř šíleného vědce, přestože synkovi bylo teprve devět. Snad jediným čistým místem bylo sklíčko v mikroskopu. To bylo úzkostlivě udržováno v čistotě. Ach, ta zlatá maminka...

Pozpátku kráčel kousek dál od stolu. Hlavu naklonil trochu ke straně a zálibně se zahleděl na polici. „Maminka,“ zašeptal něžně. Ve vteřině jako by jím proběhl proud. „Maminka!“ vykřikl a neobratně na mobilu vyťukal číslo, narychlo naškrabané v kalendáři.
„Haló? Slečno Klárko? ...ano, šedesát žlutých růží...“ Přidržel si mobil mezi ramenem a uchem, povytáhl si levý rukáv a podíval se na hodinky. „Jistě. V půl páté si je vyzvednu. Nashledanou.“

Zhluboka si oddechl. Málem by zapomněl, ale to si dnes rozhodně nemůže dovolit. Hodil na sebe kabát a vyrazil pro dort do cukrárny Na růžku.

„Dobrý den paní Mášlová, mám tady...“ Větu nedořekl.
Korpulentní žena v bílé zástěře nezvykle obratně vytančila s napřaženou rukou zpoza pultu. „Paaanééé doooktoorééé! To jsou k náááám hooosti...,“ zazpívala dlouze místo pozdravu s důrazem na každou vyřčenou slabiku. „Gratulujúúúú vááám,“ řekla nadšeně a popadla ho za ruku.

Chvíli si s ní nedobrovolně potřásal a snažil se poděkovat. Žoviálně se mu zavěsila do rámě a vedla ho k pultíku.
„Já to viděla v televízi. To byla nádhera. Jste fakt štramák.“ Brebentila a přitom dotančila zpátky za pult. Zastavila se v úrovni naproti němu a pokyvovala hlavou. „Maminka na vás muší bejt děsně hrdá, že jo?“

„Ano, děkuji,“ dostal se konečně ke slovu. „Měl bych tu mít připravený dort.“ Ukázal prstem k místu, kde byla vestavěna veliká lednice.

„A to víte, že ho tu máte,“ uchichtla se žena, a mávnutím ruky naznačila, že na něho by přece nikdy nemohla zapomenout. Otevřela lednici a opatrně na pultík vytáhla tác. Dvouposchoďový dort se ztrácel pod spoustou krémových kudrlinek a marcipánových růžiček. Zatímco pod pultem hledala vhodnou krabici na převoz, dál brebentila.
„No jak říkám, byl jste tam největší fešák, to se zasejc muší nechat. A že to byla sláva. To víte, já bych na ty malý breberky ani neviděla, ale vy? No jo, to je holt kumšt, vy jste na to študovanej.“
Z pod pultu se ozývalo neustálé štrachání a dutý hlas paní Mášlové, jako by sama byla v nějaké krabici.

„Dyť vy byste zas neuměl vozdobit tendlecten dort, což?“ rozesmála se a vyplula na povrch, aby viděla, jak vtip zapůsobil.

Jemně se pousmál: „To máte pravdu, paní Mášlová.“ Už byl trochu nervózní, protože s takovým zdržením nepočítal. „Já bych to třeba dal do vozu tak jak...“

„Ale co vás nemá,“ houkla na něho. „Já tu mám kupu krabic. To by bylo, aby nějaká neštymovala.“

Zkontroloval čas a chtěl něco navrhnout, když žena zajásala: „Už jí mám.“
Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu, když konečně opustil cukrárnu s velikou krabicí. Namířil si to k parkovišti. Krabici s dortem opatrně uložil na zadní sedadlo a pěšky vyrazil ke květinářství.

„Dobrý den,“ pozdravil hned ve dveřích a jemně pokynul hlavou.

„Dančo, přines ty žluté růže,“ houkla drobná brunetka za sebe a s upřímným úsměvem dodala: „Dobrý den, pane doktore. Moc vám blahopřeji za celou firmu.“

„Děkuji, slečno Klárko,“ odpověděl a na tváři mu hrál jemný úsměv. Podvědomě si uhladil mírně prokvetlé skráně. Ta dívka ho okouzluje už přes rok a stejně se ještě neodvážil pozvat ji na kávu nebo do kina. Kdyby se konečně vyslovil, ušetřil by si pravidelnou výzdobu své pracovny řezanými květy. Dnes se cítil ve formě. Dnes by ji na tu kávu pozvat mohl. Navíc jeho prestižní cena by byla vhodnou záminkou k menší oslavě v restauraci.

„Hned to bude,“ vytrhla ho z přemýšlení. Trochu klopila zrak. Nevěděla čím poněkud trapné ticho vyplnit, a tak porovnávala karafiáty ve váze u pultu.

„Slečno?“ vydralo se mu trochu skřípavě z vyschlého hrdla.

„Ano?“ okamžitě k němu v očekávání zvedla nádherné hnědé oči.

„Ehmm..., potřebuji ještě jednu, poněkud méně okázalou květinu. Poradíte mi?“ Znovu si uhladil jednu skráň.

Klárka byla vděčná, že nemusí jen tak trapně postávat. „Ráda vám poradím. Já osobně bych vybrala sametovou rudou růži. Jen tak. Má v sobě jistou romantiku a všechno ostatní ji pouze zastiňuje.“ Přivoněla k vybranému květu a na moment se zasnila.

Nechtěl narušit ten něžný okamžik. „Dám na vás,“ špitl.

Klárka ochotně přešla k pultíku s archy zlatavého papíru. „Ano, jistě. Zabalím vám ji.“

„Ne, to není třeba,“ zastavil ji.

„Vezmete si ji jen tak?“ divila se.

„A-ano, jen tak.“ Znovu cítil, jak mu vyschlo v hrdle. „A rovnou zaplatím i ty žluté.“

Klárka se usmála a vypsala paragon. Mezitím kolegyně přinesla obrovský pugét zabalený v jemném lila papíru. „Tady je, pane doktore. Jo, a taky gratuluji k tomu slavnému ocenění. Ten lék, to je vážně zázrak. Jinak by babička už... Je to zázrak,“ řekla zjihle, přesto s úsměvem. Položila kytici na pult, rozloučila se a znovu zmizela v zadní místnosti.

„Bude to dva tisíce sto dvacet korun, pane doktore,“ podávala mu Klárka paragon.

Vytáhl náprsní tašku a položil na pult dvoutisícovou a dvě stokorunové bankovky. „To je v pořádku,“ zastavil Klárku, když mu chtěla vrátit nazpátek. „Ta je... ehmm... pro vás,“ podal jí sametovou růži a odkašlal si. Chtěl se jí zeptat, jestli by s ním někam nezašla, ale odvaha vyprchala jako levný parfém. Popadl obrovský pugét, rychlým úklonem se rozloučil a zmizel venku. Srdce se mu rozbušilo, tepalo ve spáncích. Nevěřil, že to dokáže. Ale byl rád, že má za sebou první krůček.
Neviděl, že Klárka stojí jako opařená, v jedné ruce drobné a v druhé růži, a odehrává se v ní něco velmi podobného jako v něm.

Stěží nasoukal pugét na přední sedadlo. Sedl si do auta a na moment si dopřál ještě jednu milou vzpomínku na Klárčiny čokoládové oči. Nastartoval a vyrazil k mamince.

Tolik tu postarší dámu miloval a byl jí vděčný. I když nikdy neměla dost financí, aby si žili na nějaké vyšší úrovni, vždy byl slušně oblečený, měl co jíst a měl možnost i studovat. Její lásku a utrhávání si od úst jí splácel výbornými známkami, takže po dobu studia získával stipendium.
Ze své první výplaty ve výzkumném ústavu si nemohl dovolit nic velkého, přesto mohl mamince koupit mixer, po kterém celý život toužila. S úspěchy rostl jeho kariérní postup, takže zanedlouho mohl mamince skromné roky vynahradit plným vybavením kuchyně, koupelny i obýváku.

Zastavil před malým domkem. Opatrně vyprostil pugét a krabici s dortem. Zazvonil loktem u branky a čekal. Zavrčení oznámilo, že branku lze otevřít. Měl plné ruce a tak si pomohl nohou. Prošel předzahrádkou, ale to už se ve dveřích objevila malá elegantní žena. „Zlato, jsem na tebe tak pyšná.“
Shýbl se, aby ho mohla zasypat polibky. Vešli do předsíně. Položil krabici na botník a ztrhnul papírový obal z kytice.
„Mami,“ zašeptal, „krásné narozeniny.“ Políbil ji a musel se zasmát. Maminka zcela zmizela za pugétem žlutých růží. Měla co dělat, aby její drobné ruce tolik stonků vůbec pobraly. Pomohl jí vložit kytici do největší skleněné vázy kterou doma našla. Vrátil se pro krabici a na stolku z ní vylovil tác s dortem.

„Zlato,“ vydechla v úžasu. „Ta květina a dort,“ kroutila hlavou.

„Mami, šedesát je ti přece jen jednou v životě.“ Pohladil ji po ruce.

„Vždyť stačily dva zákusky,“ vedla si svou. Když dodala: „A jedna růže by přece byla také pěkná,“ rozbušilo se mu srdce. Vzpomněl si na jediný sametový rudý květ.

Maminka ho vytrhla ze vzpomínek na Klárku. „A měli bychom raději slavit tvůj úspěch, a ne starou mámu.“

„Ale mami,“ usmál se na ni a pomohl jí ukrojit dva kousky dortu z vrchního patra. „Přinesu tu zelenou krabici od bot, ano?“ navrhl nečekaně.

„Ale zlato, tebe to ještě neomrzelo?“ zdráhala se naoko.

„Tak kde je?“ nenechal se odbýt a šmejdil ve staré obývákové stěně. „Vždycky byla tady nahoře.“

„Trochu jsem uklízela. Je dole v šuplíku,“ nasměrovala ho maminka a chystala se nalít čaj.

„Tak tady je,“ pomlaskl si spokojeně, když třímal krabici v rukou. „Ne, mami, počkej,“ zarazil ji a odběhl do kuchyně.
Ve skříňce vylovil dva šálky. Barevný potisk vzal dávno za své a ornament na oušku byl trochu uštípnutý. Slavnostně položil hrníčky na stůl. „Teď můžeš,“ pobídl ji.

Neodporovala mu. Od dětství nepil čaj z jiných hrnků. Prožil s nimi čtyřicet let a stále k nim měl jakýsi nostalgický vztah.

S pochopením nalila čaj a usadila se vedle něho. Otevřela víko staré zelené krabice a začala vyprávět. „Tak tady jsi měl dva měsíce. Byl jsi nejrozkošnější miminko na světě.“ Podala mu zažloutlou ohmatanou fotografii mladé ženy s novorozencem.

Cítil se zase jako malý kluk. Usrknul čaj z oblíbeného šálku a zahleděl se na další fotku. Znal nazpaměť příběhy, které se vázaly ke každé z nich, a přesto nadšeně naslouchal maminčinu vyprávění, jako by to bylo poprvé.

Třeba tu jednou budou sedět tři. Klárka poprvé uslyší ty nádherné historky z jeho dětství. A možná... Třeba časem budou čtyři...

...

Ve zpocených dlaních žmoulala strojem popsaný papírek. Bylo jí zle od žaludku. Těžký vzduch a zápach dezinfekce k jeho zklidnění ani z mála nenapomáhal.

Posunula se na koženkové lavici, aby si trochu srovnala záda. Seděla v té strnulé poloze dalších patnáct minut. Dívala se nepřítomně před sebe. Byla unavená, bylo jí zle a hlavou se jí honily spousty nevyřešených otázek.

Z letargie ji vytrhly vrzavé kroky gumových podrážek, rozléhající se ztichlou chodbou. Sestra na ni už z dálky mávala. „Slečno... už můžete, jste na řadě.“

Polilo ji horko. Je to tady. Zírala na doporučení od svého gynekologa, žmouláním poněkud pomačkané.

„Tak slečno,“ připomněla se sestra netrpělivě.

Vykročila směrem k otevřeným dveřím na konci chodby. Každý krok byl pro ni muka.

Sestra ji vzala kolem ramen a chlácholivě k ní promlouvala: „Nebojte se. Ani nemrknete a bude to za vámi. Pan doktor má praxi.“

Otřásla se při tom pomyšlení. Nechala se sestrou vést. Znovu se podívala na papírek a nemohla spustit zrak z těch tří slov: Umělé přerušení těhotenství.

„Ale, to přece není přerušení, že ne?“ dostala ze sebe rozechvělým hlasem.

„Prosím?“ podivila se sestra nad tou otázkou.

„Přerušení by bylo na chvíli... ale... tohle...,“ do očí se jí draly slzy. Byla vynervovaná. Za posledních pár dní naspala sotva pár hodin. Nemohla myslet na nic jiného, než na svůj stav a co s ním. Marně hledala útočiště u přítele. Ani rodiče neměli porozumění. Byla na to sama. Rozhodnutí leželo jen na ní.
Jemně se vymanila ze sestřina objetí a podala jí pomačkaný papír: „Já... Promiňte... Já jsem si to rozmyslela.“
Než sestra stihla cokoli namítnout, utíkala chodbou pryč z nemocnice. Stále cítila těhotenskou nevolnost, ale bylo jí tak nějak líp. Něco těžkého z ní spadlo. Běžela dál, parkem, ulicí, zastavila se až u výlohy, když jí docházel dech. Na první pohled ji upoutaly dva rozkošné pestrobarevné šálky s drobnými ornamenty na oušku.