Křesťanská církev Cesta života

TWB v Praze

Je něco před sedmou a já bych ten budík nejradši vyhodila z okna. Pětihodinový spánek mi prostě nestačí. S naléhavým přemlouváním svého unaveného těla se zvedám z postele.

„Kájí, musíme vstávat. Za chvíli přijede Martin, tak ať na nás nemusí čekat...“ snažím se polohlasně a co nejpříjemněji vzbudit manžela, který šel spát ještě o hodinu déle.
„Já nikam nejedu,“ odpovídá z pod deky. Je to jeho tradiční hra na „nevstávání“ vždycky, když máme někam jet, má kázat a podobně. Oba víme, že nakonec vstane, ale tuhle hru s ním prostě hraju.

„Tak jo. My to tam nějak odehrajem...“ směju se a jdu do koupelny.
Zatímco mi kartáček drnčí v puse, probíhá mi hlavou, jak to dneska asi všechno bude. Za poslední dny jsme se dozvěděli, že od nás vlastně není očekáván koncert, ale chválící a uctívací služba. Po opakovaném telefonickém vysvětlování, že naše texty jsou křesťanské, ale způsob prezentace není právě uctívací, jsme ujišťováni, že to je v pořádku.

„Buď máme každý úplně jinou představu o službě chvály nebo se Stašek bude velice divit,“ říkáme si. Rád by při našich „chvalách“ prorokoval lidem.
„No, jestli si myslí, že při „Historymakerovi“ bude moct mluvit s lidma...“ přemýšlí Kája nahlas. Ví vůbec koho si tam pozval? Ptáme se posledních pár dní.



Stašek Bubik, pastor Církve bez hranic, viděl fotky z našeho koncertu v Sokolovně. Stále je spokojený a moc se mu líbí světla. Tak uvidíme...
Všechno je sbaleno a připraveno. Jsme v předstihu. I Martin je mile překvapen, že jsme připraveni ihned odjet do „Kameňáku“. Tam jsou dvě dodávky naplněné aparaturou a světly.

Blížíme se k sídlu Egnerů. Tomáš nabíhá do vozovky a teatrálně rozmáchlými gesty si poklepává (myslím, že) na imaginární hodinky. To jsme tu vážně poslední?
Kde že. Qéčko ještě nedorazil.
Společně na něho čekáme a čas si krátíme fťypnými poznámkami. :) Pája (který se odvážně přihlásil ku pomoci) si pomalu zvyká na osazenstvo kupiny TWB.

Někdo zahlídl Qéčkovic autíčko a tak se pomalu rozdělujeme na prázdná místa v dodávkách. Loučíme se s manželkou Pavlou a dcerkou Aničkou, která pevně třímá okenu. Prý to je „na okna“, ale Dejvovu dodávku odmítla umýt. A tak radši pojedeme s Martinem (nééé, že bychom se s Dejvem báli :))
Kaaj prozíravě přidělil každému autu vysílačku, abychom byli stále ve spojení. Dodávky jsou spojeny neviditelnou komunikační šňůrou. První auto veze kromě nákladu Dejva (řidič, zvukař, bedňák), Qéčka (kytary, zpěv, bedňák) a Tomáše (bicí, bedňák). V druhém autě je tato posádka: Martin (řidič, basa, zpěv, bedňák), Kaaj (kytary, zpěv, bedňák), já (jenom zpěv a taktrochubedňák), Pája (později překřtěn na Rudlu – jak sám název prozrazuje, nahradí „rudlík“, který jsme nevzali) a v Budějicích je nabrána Ketka (pomocnice se vším možným) a Eliss (naše dočasná letuška na palubě, zdravotní pohotovost, světluška a taktrochubedňák).



Z Kameňáku jedeme zatím každý po vlastní trase. My vyzvedáváme holky u Budějickýho vlakáče a Dejv s ostatními na nás počkají na Borku.
Jsme na Borku a nikde nikdo. Vysílačkou zjišťujeme co se děje. Nikdo nereaguje... až po chvíli se dozvídáme, že druhé auto se zastavilo na kafe a přerovnávalo si náklad. Jedeme tedy k nejbližší benzínce a kupujeme si snídani. Martin ne. Danča šikulka mu připravila skromný pokrm o šesti houskách (jejichž značná část zmizí v jeho útrobách už na začátku cesty :)) Jak je možné, že to na tom Martinovi není nikde vidět?

„Kde jste? Čekáme tu na točně na Borku,“ chrchlá vysílačka v Kaajově ruce. Konečně se houfujeme a vyjíždíme směr hlavní město. V naší dodávce je veselo (a jak nám je přenášeno vysílačkou, v té druhé se také dobře baví). Cesta nám tím pádem ubíhá ukrutně rychle.

Zastavujeme na benzínce, navštěvujeme WC, kupujeme pití, někteří z nás vylévají kafe na stůl a na zem :) a zajídají další housku koblihou... Jsme připraveni pokračovat v cestě.

Na Nuselském mostě se jede pomalu. Pražáci netrpělivě přejíždějí z pruhu do pruhu a věří, že tím budou rychlejší. Kvůli dvěma metrům jsou schopni nadlidských výkonů (a vypadají odhodlaně - třeba si nechat i odřít auto). My si v klidu jedeme v jednom pruhu a notorické přejížděče potkáváme na stejné úrovni – je to legrační.

Pan Miloslav (další člen posádky, ovšem pouze elektronický, takže nezabírá moc místa) hlásí kudy, kde, jak a kdy odbočit. Blížíme se k místu, kde máme dnes večer vystupovat.

Parkujeme před Café Illusion a děláme si „ironickou“ legraci, že budeme přes silnici nosit aparaturu. A...
Netrvá dlouho a vynášíme z aut aparaturu a nosíme ji přes silnici :))).

„Jinudy není možná?“ Ptal by se klasik, který v kině Bio Illusion jistě nejednou hrál.
Není, říkám já.
„Tady pozor, paní kněžno. Tady jsou kameny. A tady je mokřina...“ říkával klasik.
„Tady pozor, bedňáci. Tady jedou auta. Ať vám nenaskočí modřina.“ :))) To silně parafrázuji já.
Ještěže nemusíme až na přechod. Stašek nám otvírá sál Bio Illusion.



Na chodbách jsou velké černobílé portréty dávných celebrit. Nádherné prostředí, měkounké sedačky s vysokým opěradlem.



Cože? Oni tu mívají shromáždění? Když se noříme do červeného sametu, nevěříme, že při kázání lidi neusnou. „Máme nejhlasitější chválu v Praze,“ konstatuje Stašek. Přiznává, že ale někteří starší lidé při kázání občas klimbají. A my dodáváme, že na sbírku je určitě včas probudí. :))))



Není tu zásuvka na 380 V. To znamená, že nemáme jak zapojit světla. Co teď? Kdo má oči, hledá, jestli někde není schovaná. Vždyť tu svítí podobným arzenálem.
Nakonec zapojováním, přepojováním a prodlužováním se světelná rampa rozsvítí. (Martin se s přehledem prochází po balkonech, aby natáhl šňůry ke světlům.)



Docela rychle se nám povedlo zapojit i zvuk.
Jdeme se občerstvit do Café Illusion. Kávička, zákusek, limča nebo bageta plní naše žaludky.



Je to poslední odpočinek před konečným doladěním. Děláme si legraci, že platit bude ten pán vzádu (Tomáš si odsedl s kamarádem k jinému stolku) a on nám dává echo, že to vážně máme nechat na něm. No prima. (Nakonec si celou útratu vzal na triko Stašek.) Tak se zvedáme a vracíme se k nástrojům.



Elis, Pája a Ketka nastavují svěla. My počítáme do mikrofonů, drnkáme na nástroje, Tomáš ladí bicí. Dejv běhá od mixáku k odposlechům a zpátky. Dolaďuje, vylaďuje, přidává a ubírá... a teď už je to na nás, co do písní vložíme.



Texty, které měly být podloženy aktivně měňavým podkladem, nejsou vidět. Zlobí velikost obrázku a nasvícení plátna... Prostě nakonec upravuji běžný (bílý) text na černý podklad. Je to dobře čitelné a tak to svůj účel dobře splní. Ketka nám tahá trn z paty a text, který se projektorem promítá na plátno za námi, posouvá přímo v mém noťasovi. Jde jí to dobře. Jsem ráda, protože texty našich písní nesou velké poselství a je důležité, aby posluchači měli možnost vnímat nejen hudbu.
(A druhý důvod – Stašek vyzval lidi, aby chválili a uctívali s námi. A oni to tedy dělali, přestože tyhle písně slyšeli poprvé. Obdivuhodné.)

Je sedum. Nejvyšší čas se převlíknout do „vystupujícího“ oděvu. S holkama se shodujeme, že po celodenních přípravách scény by se šikla rychlá sprcha. Bude muset postačit sprška deodorantu.

Sedíme na chodbě a čekáme připravení nastoupit, jakmile nás Stašek uvede. Je milé vidět lidi proudící po chodbě, kteří jsou ochotni zaplatit vstupné na kapelu, kterou nikdy neviděli. Původně zaznívaly obavy, jestli v sále nebude jen hrstka našich jihočeských fanoušků



(a i pro ně by stálo za to hrát). A oni přišli i ti pražáci. Sláva Pánu. Fakt jsme za to vděční.



Dívám se jak Kaaj chodí sem a tam. Tu se jde napít. Tu se jde opláchnout. Nemůže si sednout. Qéčko, Tomáš a Dejv se vzájemně povzbuzují i uklidňují zároveň. Dokonce i Martin (který je vždycky tak nějak OK) přiznává nervozitu. Musím se smát. Jsem (a nevím proč) vnímaná, že utíkám ze světel do stínů, nechci se ukazovat...jakože stydlivá a plachá. Ve skutečnosti mám jen nepříjemný pocit z foťáků a přespřílišné pozornosti. Prostě to nevyhledávám. Teď tu sedím a jsem v klidu. Nechápu to, ale vůbec nemám trému. Zřejmě to Pán sebral z mých beder a muži-bratři nesou moje břímě. Jinak si to neumím vysvětlit.
Necítím nervozitu ani ve chvíli, kdy stojíme na pódiu.
Vlastně jen v jednom momentě mi přeběhl mráz po zádech. Bylo to ve chvíli, kdy jsem na balkoně (co mi jen přítmí v sále dovolilo) zahlídla mladíka, který by mohl být mým bratránkem. Pracuje v Praze, takže ta možnost tu existovala. Ne, asi to on není, uklidňuji se.
Je mi tu dobře. Stále to nechápu, ale jsem úplně v klidu. Asi proto, že jsme mezi „svými“.
Stašek nás uvedl a předal nám místo na pódiu. Začínáme z ostra. Aparatura si ještě „zvyká“ na nové prostředí a Dejv (nedohlídnu na něj) má určitě plné ruce práce.

Do sálu vidíme málo (tak asi do čtvrté řady), září tu jen scéna na pódiu. Lidé sedí v těch měkkých sedačkách a vypadá to trochu nepřirozeně. Totiž, jsem zvyklá, že při chvále lidé většinou stojí, natož teď, když rytmus pulsuje celým sálem.
Jako by si nás ti lidé oťukávali, zjišťovali, co z nás vypadne, co od nás mohou čekat...
Už po chvíli začínají někteří vstávat, někteří zvedají ruce, mnozí se snaží zpívat s námi podle promítaných textů.



Společně se ladíme na stejnou vlnu. Oni to vážně berou jako chválu. A proč by ne? Jiný kraj - jiný mrav. Vlastně... jiný způsob chvály.

Asi je to osazenstvem (a tím, jak naše vystoupení vnímají), že občas naše TWB písně končí (netradičně) v uctívání. Kaaj prokládá písně slovem, povzbuzením, upozorněním, výzvou k pokání, příběhy... (kazatel se nezapře :) a vnímám, že o to víc se texty posluchačů dotýkají. Čas od času Pája pustí mlhu. V ten moment začnou světla úžasně kreslit do prostoru a umocňují zážitek z jednotlivých písní.
Trochu mě rozhodilo, když mi začal vynechávat mikrofon. Dejv běhal sem a tam a snažil se funkčnost obnovit. Nakonec se povedlo a dozpívala jsem až do přerušení, kdy přišel Stašek. Promluvil k lidem a pak jim (jako by nic) začal prorokovat do života. Z mobilu předčítal slova, která si zapsal na balkoně během našeho hraní. Konkrétní slova pro konkrétní lidi v sále. Po jednotlivých proroctvích se za dotyčného pomodlil. My jsme zatím seděli na schodech v zákulisí a modlili se společně s ním.

Pak nás Stašek vyzval, abychom hráli a uctívali během modliteb a prorokování. Ano, TWB je složeno z části budějovické a z části krumlovské chvály...jenže dohromady secvičení nejsme. Hrajeme ve svých místních sborech některé stejné chvály, ale i tak se objevují nuance v melodii, frázování a občas i textu. Volíme tedy variantu budějické chvály, což je Kaaj, Martin a já. Jsem na „své parketě“.

Líbí se mi písně a hraní v TWB, ale stát ve chvalách, to je pro mě to ono. V těch se cítím naprosto uvolněně a dobře. A přestože tady na tom pódiu stojíme prvně v životě a se Staškem jsme nikdy nesloužili pohromadě, jde to všechno bezvadně. Lidé v sále s námi chválí (zřejmě už vycítili, že jsme jedna krevní skupina) a vidím, jak si spolu s námi užívají Boží přítomnost. Stašek a Monika se zatím modlí za lidi, kteří přicházejí dopředu. Tomáš to v zákulisí nemůže vydržet a po chvíli si sedá za bicí. Opatrně s námi vplouvá i do písní, které nikdy nehrál.

Cítím se tu jako...jako doma. Je vidět, že Bůh si může použít cokoli, kdykoli a kohokoli - pokud nám dohromady jde o stejnou věc. A Staškova proroctví se nakonec dotkla i našich řad. Tak ať se to, Pane, naplní.

Blíží se desátá a Stašek oficiálně ukončuje shromáždění. Vypadá spokojeně. Lidé vypadají spokojeně. Názory v kapele se liší, ale já mám dojem (při pohledu na lidi) celkem dobrý.

Jdu se převlíct za maxiplátno, abych mohla pomoct s balením. Slyším, jak na druhé straně mluví nějaká paní (neodvažuji se odhadovat věk) s mým manželem. Nevěděla, že tu bude koncert, „náhodou“ přišla a „náhodou“ se později zjistilo, že je to přítelkyně jedné sestry z naší církve. Rozplývá se, jak krásně se jí chválilo. Prý už po druhé písni se jí Pán začal dotýkat. Jsem si vědomá, že vystoupení nebylo dokonalé, takže je jediné vysvětlení - Pán to musel nějak „zařídit“. :) Kdyby Pán potěšil jen tuhle jedinou paní, pak věřím, že jsme tu nebyli zbytečně.





Mírně unavení rozpojujeme aparaturu a balíme zpátky do beden.



Z posledních sil nosíme věci do dodávek. Martin nás (zhroucené do křesel) hecuje: „Já bych si šel zahrát. Co? Dáme další koncert?“ Všichni to přičítáme jeho „přetažení“ :))).



Loučíme se se Staškem a za pomoci pana Miloslava opouštíme Prahu.
Cesta je o poznání klidnější. Pár vtípků ještě padlo, než někteří z nás upadli do spánku. Dobře, že Martina jeho nadšení neopustilo, protože u něho by byl spánek v tuto chvíli naprosto nevhodný. Dorazili jsme po druhé ráno. Vykládáme dodávku a pak v církvi (v Sokolovně) sedíme a čekáme na taťku Prühera, který si odveze Páju. (Krumlovská posádka už možná spí ve své posteli.)

Martin na nás přenáší své nadšení a tak zase vesele vymýšlíme různé legrácky. Doufám, že Pája si to s námi užil a nikterak jsme ho neodradili od příštích výjezdů s TWB :))).

Domů se dostáváme kolem třetí. Těším se do postýlky ještě víc než ráno, kdy jsem ji tak nerada opouštěla.
Konečně ležíme a „trávíme“ dnešní (vlastně teď už včerejší) zážitek. Celý den jsme strávili s lidma, kteří jsou nám blízcí. Celý den jsme žili prací na Božím díle. Museli jsme to shrnout jediným možným konstatováním, že ať už byl koncert jakýkoli, stálo to za to.

Kaaj se za mě pomodlil a já únavou usnula ani nevím jak. Ale jak říkám, stálo to za to.

Díky všem, kdo nás podpořili modlitbou.
zdes