Křesťanská církev Cesta života

Řeky živé vody

„Z nitra lidského srdce totiž vycházejí zlé myšlenky, cizoložství, smilnění, vraždy, krádeže, lakomství, ničemnost, lest, nestydatost, závist, urážky, pýcha, bláznivost...“ (Marek 7:21-22)
ALE!
„Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“ (Jan 7:38)

„V kolik půjdeme?“ ptám se manžela, který dokončuje nějaký rozdělaný web.
„V osum máme s Martinem sraz u Ká dvojky, takže plus-mínus v sedum,“ a při pohledu na svou práci dodává: „spíš plus.“
„Dobře,“ souhlasím a jdu si dodělat svou práci, abych byla včas připravená.

Míříme na Sokolský ostrov. Ne, tentokrát nejdeme do církve. Míříme na Majáles. Jde o dvoudenní studentskou slavnost. Na několika místech našeho města (Sokolský ostrov, Piaristické nám., Solnice, Velbloud...) se konají (hlavně) hudební akce. Letos slibují na Sokolském ostrově aparaturu „jakou svět neviděl“ :))), tak se na ni jdeme podívat.



Kousek od hudební atrakce potkáváme jednoho bratra z CB.
„...co to tu je za hašiš? Vy to víte?“ ptá se mimochodem.
Vysvětlujeme mu, co je Majáles.
„Tak si pěkně užijte večer,“ přeje nám s úsměvem na rozloučenou a míří dál svou cestou.

Stojíme u K2 a hledáme Martina. Mobilní spojení nás zradilo. Kde je? Je jisté, že někde blízko, ale kde? Je tu kolem spousta lidí a přestože je Martin opravdu jedinečná osobnost, v tomhle davu se našemu pohledu snadno ztratí.

Po chodníku se řítí kolo a přímo k nám. A na něm Martin.
„Já vám šel naproti...“ vysvětluje a na tváři má svůj typický nadšenecký úsměv.
„My šli druhou stranou. Bylo to blíž,“ vysvětlujeme.

Ó, jak výhodné je míti církev nablízku. Martin si parkuje kolo do sálu a už nám nic nebrání jít obhlídnout tu „sqělou aparaturu“.

Co se týče hudby... co dodat? Jsou dobrý.
Co se týče pestrosti... všechny písně mi splývají v jednu stejnou. Ale rytmus a nasazení mají. To se jim upřít nedá.
Co se týče poselství... pusto-prázdno. Zpívají (dle mého) o ničem a jen anglicky (a shodujeme se, že je to snad i lepší, protože texty téhle kapely jsou dosti nevybíravé –> a pak není divu, že člověk prioritně vyhledává ryze křesťanské kapely, aby byl tohohle ušetřen).
Kolem nás se vlní mladí lidé s kelímky v rukou. Jejich obsah už se na mnohých projevuje. Připomíná mi to zážitky z mého starého života. Nebylo o co stát a vůbec mi to nechybí.
Ale chápu je moc dobře. Čím už se mají zabavit, když jim zatím nikdo nenabídl nic lepšího?

Potkáváme Popiho, Ketku a Elis. Společně jdeme „zkontrolovat“ kapelu na Piaristickém náměstí. Sice menší scéna, méně lidí, ale (jak říká Martin) skoro i lepší zážitek.
Po chvíli se střídají interpreti a je pauza na nazvučení. Chystáme se tedy zpátky k velké scéně. Tady je přehlídka a zřejmě i další pauza na nazvučení. Využíváme církevního zázemí a jdeme si udělat kávu.

V podstatě jen přečkáváme čas, než nastoupí někdo jiný, ale je nám tu na gauči tak dobře. Pohráváme si s myšlenkou, že tu zůstaneme. :)
A pak... Kája (během toho, než se uvaří káva) bere akustickou kytaru a jen tak si brnká. Mluvíme o TWB a Kája říká, že má novou píseň.
Ve chvíli, kdy sáhne do strun a zazpívá první věty, zatetelí se něco uvnitř mě. Nedokážu to přesně popsat, ale je to něco... jako když vás uvnitř kompletně propláchne vlna průzračně čisté vody.
Úplně přesně tenhle „duchovní“ zážitek popisuje Jan slovy Ježíše: „Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“ (Jan 7:38)
To je ten absolutní rozdíl mezi námi tady a interprety na pódiu u K2. To, co tu zpívá Kája na jednu kytaru, nese poselství. Poselství o nebi, Bohu, o Jeho moci... Ta píseň strhává pozornost na Něho. Kdežto tam vedle strhává kapela pozornost na sebe. Chce oslavit sebe. Oslovit sebou. Z pódia ovládají dav pro pocit svého naplnění. A nutno podotknout, že se jim to celkem daří. Ti hudebníci jsou dobří a určitě milují hudbu. Ale moc mi tam chybí to „proJežíšovské“ duchovní pozadí.

Ne. Tak jako tihle bych nikdy hrát nechtěla. Ne, že se nechci dostat na jejich hudebně vypracovanou úoveň. Oni to mají vážně vymakaný. Ale nikdy by mě netěšilo „jen tak si zahrát“. To, co dává hudbě ten opravdový rozměr je právě to duchovní pozadí. (Věřím, že hudba má vždycky duchovní pozadí, jde jen o to z které strany.) A přeju si, aby to naše duchovní pozadí nikdy nepřestalo zářit Boží slávou a Jeho přítomností.

Už si hudbu bez toho „Božího rozměru“ neumím představit. Bylo by to tak prázdný. Plochý. Nezajímavý. Stále víc si uvědomuju, o kolik jsme v Kristu bohatší. A jsem za to vážně vděčná.

„Jsme totiž Bohu Kristovou líbeznou vůní mezi těmi, kteří jsou zachraňováni, i mezi těmi, kteří hynou...“ 2. Kor. 2:15

zdes