Křesťanská církev Cesta života

KDO JE ČLOVĚK?

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma…(Gen 1:1-2)

Bible říká, že země byla nejdříve temným místem. Bůh však temnotu naplnil světlem. Země byla také prázdným místem. Bůh tuto prázdnotu naplnil rostlinami, stromy, rybami, ptáky a dalšími rozmanitými živočichy. Nakonec stvořil člověka z prachu země a z jeho žebra ženu. Všechno tvořil ze svého rozhodnutí, svým Slovem, jen s člověkem si dal práci, a viděl, že to bylo velmi dobré (Gen 1).

Od počátku měl Bůh s člověkem velkolepý záměr. Připravil nejlepší podmínky pro to, aby člověk mohl plně a radostně žít. Chtěl, aby měl podíl na Jeho životě a díle. Svěřil člověku vládu nad zemí a nad ostatním tvorstvem. Nejenže mu připravil nejlepší podmínky v zahradě Eden, ale i jeho samotného skvěle vybavil. Obdařil ho živou, rozumnou a nesmrtelnou duší, a co do poznání, spravedlnosti a svatosti ho učinil podle svého obrazu. Boží zákon mu vepsal do srdce, dal i schopnost jej naplnit. Jemu ku pomoci ustanovil manželství a den odpočinku. Umožnil mu obecenství se sebou. Dal mu svobodu jíst všechny plody země. Neměl jíst jen ze stromu poznání dobrého a zlého. Zároveň varoval před následkem porušení tohoto příkazu, jímž je smrt (Gen 2:17).

V Bibli (Gen 3) se dále dozvídáme, jak se stalo, že člověk neposlechl Boha, a jaké to mělo důsledky pro celé stvoření. Začalo to rozhovorem ženy s hadem. Had lstivě překroutil Boží zákaz, když se ptal ženy: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gen 3:1) Ve skutečnosti to nebyla pravá otázka – had to řekl ženě proto, aby mířil přímo do centra její důvěry k Bohu, aby ji postavil proti Němu. Žena dotčeně reaguje slovy, podle který nejspíš nepochopila Boží příkaz:

„Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«“ (Gen 3:2-3)

Také nám se často stává, že nechápeme Boží přikázání, a ze strachu, abychom se Bohu zalíbili, zajdeme v příkazech raději dál. Bůh se nám pak stále víc jeví jako ten, kdo nepřeje životu, kdo člověka o něco obírá a omezuje ho. To byla lež, kterou had obelstil ženu. Důvěra byla narušena, Teď žena věří více hadovi než Bohu. Had může pokračovat ve lži: „Nikoli, nepropadnete smrti… otevřou se vám oči a budete jako Bůh…“(Gen 3:4-5)

Skutečně se jim otevřely oči. Místo toho, aby byli jako Bůh, poznali svou bídu. Uviděli, že jsou nazí. Není tím myšlena jen nahota lidského těla. Znamená to, že už nebyli schopni zůstat jeden před druhým a před Bohem průzrační, v postoji důvěry a otevřenosti. Začali si nasazovat pomyslné masky. Měli potřebu bránit se a ospravedlňovat se jeden před druhým, před sebou a před Bohem. Najednou je člověk v situaci, kdy utíká od Boha, se kterým donedávna trávil osobní chvíle. S hrůzou svědomí a strachem, který do této chvíle nepoznal, se před Bohem ukrývá. (Mimochodem, nepřipomíná ti to něco?) Ztratil svoji přirozenost, nesmrtelnost a stal se nakloněným všemu zlu. Je odloučen od Boží přítomnosti. Všichni potomci Adama a Evy a celé stvoření si nesou následky „prvotního hříchu“ – převrácenost, zlo, smrt.

Když Bůh volá Adama k odpovědnosti, Adam se odvolává na ženu, kterou mu Bůh dal: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Gen 3:12)



V důsledku jako by říkal, že za to může vlastně Bůh. Žena dává vinu hadovi: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ (Gen 3:13) Stále máme pocit, že za naše hříchy může někdo jiný.

Bůh hledá člověka a volá ho, ne aby ho potrestal, ale aby se ho ujal. Bůh stojí proti hříchu, který nás ničí, ne proti nám. Bůh říká ústy proroků:

„Vraťte se, synové odpadlí, já vaše odpadlictví vyléčím.“ (Jer 3:22)
Jakože jsem živ, praví Panovník Hospodin, nemám zalíbení ve smrti ničemy. Chci raději, aby se ničema od své cesty odvrátil a žil! (Ez 33:11b)
Apoštol Jan mluví o Boží lásce k nám ve svých listech: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“(1.Jan 4:9-10)

Bůh chce náš život. Chce, abychom byli jeho dětmi. Proto přišel Ježíš, aby obnovil Boží plán v ještě krásnější míře, aby odkryl Boží podobu v nás. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně. (Kor 3:18)
Jenom skrze Něj se v nás může znovu obnovit náš pravý obraz, abychom se stali skutečně chválou slávy živého Boha ( viz Ef 1:3-12), jak jsme byli stvořeni.

Jaký význam to má pro náš život?

Víme, že všichni jsme na tom stejně špatně, pokud nepřijmeme Boží milost a odpuštění, které nabízí Bůh v Ježíši Kristu. Bůh odpouští nám, i my máme odpouštět druhým lidem. Bůh miluje nás, i my máme milovat druhé. Můžeme se poučit z Jeho milosrdenství a lásky k nám.

Víme, že hrát si s Bohem „na schovávanou“ nemá význam. Bůh je náš Stvořitel, ví o nás všechno, zná nás lépe než my sami. Důležité je přiznávat svoje hříchy před Bohem i před sebou samým a nevymlouvat se na okolnosti nebo dokonce svádět svůj hřích na někoho jiného.

Víme, kdo jsme, kdo je Bůh, k čemu jsme zde, proč nás Bůh stvořil. Můžeme pomoci dalšímu člověku ukázat smysl života a jeho úkol na tomto světě.

Víme, že hřích nepatří k našemu životu a Bůh se staví proti hříchu, který nás ničí. Bůh stojí vždy
při nás, nikdy ne proti nám. Učí nás dívat se na druhé Jeho očima – milovat je, ale stavět se proti hříchu.

Víme, že Bůh je dobrý a Jeho úmysly jsou dobré. Nenechme si vsugerovat žádným hadem, že Bůh je zlý a chce nás o něco okrást.

„Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ (Řím 8:28)