Křesťanská církev Cesta života

Nechte děti přicházet ke mně

„Ježíš je ale zavolal a řekl:,Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, říkám vám, že kdokoli nepřijme Boží království jako dítě, nikdy do něho nevejde.“Luk 18,16-17

Svým dětem jsme vysvětlili evangelium, přečetli jsme jim knížku o špinavém a čistém srdíčku, čteme jim z dětské, obrázkové Bible, modlíme se s nimi, povídáme si o Bohu, chodí do nedělní školy, stýkají se s křesťanskými kamarády, ale JAKÁ je jejich víra?

Je to PROŽITEK, nebo „způsob pobožnosti“, náboženství, tradice, kterou v době puberty - přehodnocování - prostě opustí, protože ji nepotřebují?

Někdy přemýšlím o své tříleté dceři (*dnes osmileté - pozn.red.). V mysli se mi vybavuje scéna z deníku J. Wesleye, jak tříleté děti křičí v pláči k Bohu: „Ó Bože, zachraň mě!“

Ano, děti potřebují víru PROŽÍVAT, ne jenom se něco naučit jako ve škole. Nejsme jako ti učedníci ze zmiňovaného biblického příběhu? Nebráníme dětem poznat Ježíše svou „náboženskostí“? Ježíš nám přece dává děti za PŘÍKLAD, nám, dospělým! Říká: musíte se ke mně stavět jako děti, cele a upřímně, jinak do Božího království NEVEJDETE. Bůh dal tedy dětem vlastnosti jako čistota, otevřenost, důvěra ve slovo, pokora apod., které je předurčují velmi snadno přijmout Krista jako Zachránce, Ochránce, Přítele, Boha jako Otce, Ducha sv. jako Průvodce životem, Učitele.

Čím jim tedy můžeme bránit? Svým PŘÍKLADEM!
Modlíme se naprázdno, nebo nás vidí a slyší modlit se vroucně ze srdce, spoléhat na Pána a přijímat Jeho pomoc? Projevujeme ve svých slovech vděčnost, nebo mluvíme negativně? Pomlouváme, nebo žehnáme? Vidí nás děti se zápalem číst Bibli? Na jaké místo ve svém životě Pána stavíme? Jak řešíme své konflikty, selhání, své chyby? Slyší nás říkat „odpusť“ Bohu i lidem? Umíme jim říct: „Promiň, udělal jsem chybu“?

Jak jednáme ve své rodině: milujeme druhé tak, že je upřednostňujeme, nebo jednáme sebestředně a naše zájmy stavíme na přední místo? Můžou skrze nás vidět Boží „otcovskou“ lásku? Přijímáme je takové, jaké jsou, i s chybami? Projevujeme jim, že je milujeme, říkáme jim, že Pán je miluje ještě víc? Nebo jsou „odsouzené“, zahořklé, či vzpurné? Myslím, že Pán to tak chtěl, abychom my, rodiče (učitelé, vychovatelé), byli Jeho předobrazem. Vždyť miminko si v nejranějším věku podle přístupu rodičů utváří svůj postoj ke světu: je vůči němu přátelský, nebo nepřátelský? A od toho se odvíjejí všechny jeho další postoje.

Další kapitolou je církev. Je církev jenom pro dospělé, nebo tam mají děti své místo? Mají tam svůj útulný koutek, kde na ně čeká hodný „strejda“ či „teta“, který/á má pro ně spoustu zábavného a užitečného křesťanského programu? A nebo je tam jakási šatna, „odkládárna“ dětí, kde nějaký „ubožák“ hlídá, protože ho nikdo nechce vystřídat? Ježíš má děti RÁD, chtěl a chce, aby k Němu přicházely. Církev musí být dětem nanejvýš přátelské místo, musí se tu cítit hodnotné a přijaté. Přispívá k tomu, když občas děti vystoupí s nějakým programem před shromážděním, když jsou tu pro ně různé akce.

Děti jsou veliký DAR od Boha. Za své tříleté mateřství jsem určitě víc přijala, než dala. Jsme s manželem vděčni a děkuju Bohu za smilování, když vidí, jak se se svým životním úkolem potýkám. On nám pomáhá, Jeho andělé naše děti ochraňují. Jsme vlastně všichni DLUŽNÍCI. To, co nám dali naši rodiče, vychovatelé, učitelé – lásku, víru, trpělivost, čas, vzdělání apod. - dlužíme našim dětem.

Řekněme: „Služebníci neužiteční jsme. Což jsme byli povinni učiniti, učinili jsme.“
Luk 17,10

(*červenec 2003)